Children of the Full Moon
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(viac)Recenzie (40)
Dokument chtěl upozornit na poruchu, o které se málo ví, a na osamocenost rodičů v péči o jejich takto těžce postižené děti. Neslyšíme sice od rodičů žádná jalová slova o lásce, ale vidíme ji v každém jejich kroku, v každém činu! Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem! Klobouk dolů před těmito rodiči a jejich obětavostí! - - - A že tyto děti není kam umístit, aby si rodiče a rodinní příslušníci alespoň trochu oddychli a mohli načerpat nové síly, to je neuvěřitelná ostuda celého zdravotnického systému! Díky režisérce za její dokument, který toto téma otevřel! ()
Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké. ()
Neuvěřitelně silné téma, po jehož shlédnutí mám pocit, že můj život je peříčko. Ty rodiny mají můj neskonalý obdiv, rodiče jsou hrdinové. Zmiňovat, že stát zase jednou selhal, je téměř zbytečné. Jen ve mě pořád hlodá otázka, proč se vynakládají miliardy (celosvětově) na prozkoumání kdejaké díry ve vesmíru, na nové zbraňové systémy atd, místo toho, aby se to nacpalo do výzkumu duševních chorob a trvale poruchových stavů poškození mozku. Nejen, že nevíme proč to vzniká, ale ani jak to dříve odhalit a natož jak to léčit. Psychiatrie je neléčí, ta dopuje, ne že by nechtěli, oni neví jak. A to nejde jen o těžké autisty, ale i o jiné postižení podobného typu. Tvůrci filmu mají můj obdiv a 1000% k tomu. ()
Velmi důležitý dokument o tématu, o němž se moc nemluví, ale na druhou stranu hodně bezradný. Nemyslím teď zpracováním, tam jde po osudech těch lidí, všech podmínek, negativech, ale i jistých kladech skutečně cíleně a přesně, ale myslím tím celkový pocit z toho, co a jak vlastně dělat. Stát nemá o péči příliš zájem, a je znát, že ani spousta těch rodičů netuší, co s těmi dětmi dělat, když jsou permanentně mimo, nevnímají vás, nepohladí, a do jejich světa se nedá dostat. Nedokážu si představit, co bych v roli rodiče postaveného před takovou diagnozu dítěte dělal - ale o to zajímavější právě jsou všechny ty výpovědi, a to jak lidí, kteří to vzdali, těch, kteří to tak nějak jen přežívají, i těch, co se snaží najít u svých dětí alespoň kousek odezvy. Vlastně ten dokument ani tak není o těch dětech a jejich světě, protože to je myslím jiná dimenze, jako spíše o těch, kteří o ně pečují a starají se o ně, a o jejich přístupu k celé nejednoznačné problematice. Protože zde nejde zaujmout jeden jasný jediný a správný postoj. ()
Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()
Galéria (4)
Fotka © Česká televize
Reklama