Bohémsky život

Videl som 4 Kaurismäkiho filmy a pri tomto som sa prvýkrát poriadne nudil. Parížske prostredie mu nedovoľovalo naplno rozvinúť jeho obľúbenú tému. Konflikt jednotlivca so sebou samým a spoločnosťou. Jeho zachytenie severskej atmosféry a smútku v duši bez slov, bolo v tomto filme nahradené zbytočnými dialógmi a na jeho pomery i na škodu filmu veľkým počtom hlavných hrdinov. Skrátka, nedám dopustiť na muža bez minulosti a rád by som si pozrel od neho pre zmenu aj nejakú komédiu. Možno by to stálo za to. (05.02.2008)

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... (01.05.2017)

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)

Film Akiho Kaurismäkiho se mi líbí hlavně proto, že se k prezentovanému příběhu skvěle hodí vizuál, jenž použil. Černobílá kamera v současné době nesluší každému filmu, ale pokud se k ní nějaký autor rozhodne, většinou ví proč. Aki Kaurismäki to věděl a na film se díky tomu dobře kouká. Dějově už nutně nadchnout nemusí. (11.08.2017)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)