Tiene v raji

Kaurismäkiho filmová apoteóza příslušníků dělnické třídy, jejich obyčejných životů a osudů. Opravdoví dělňasové by se možná tímhle filmem mohli cítit dotčení, mohli by mít pocit, že je intoši přehnaně karikují a dělají si z nich šoufky, ale mně (taky dělňasovi) tenhle film přijde moc milý. Kati Outinen a Matti Pellonpää poprvé spolu a nemohlo to dopadnout o mnoho lépe. Nejvíc se mi líbí scéna, ve které sedí otrávená Ilona se svým šéfem ve snobské restauraci, a po chvíli mlčení zádumčivě pronese: "Tak sem nás s Nikanderem nepustili". "A proč jste nezavolali ředitele?" "Kdo, my?" A chvíli nato její a Nikanderova společná jízda popelářským taxíkem do přístavu k sovětskému trajektu do Tallinnu, kterým společně odplouvají vstříc světlým (nepochybně) zítřkům... Severská tragikomická lovestory jak má být. (11.02.2015)

Pro tu esenci přicházejících 90ek, pro tu zvláštní paletu barev Kaurismäkiho obrazu, pro to, že už se takovéhle filmy netočí, pro to všechno má smysl Stíny v ráji vidět a užít si je v kině. Naivita a topornost scénáře, prkenné herectví všech zúčastněných, ale třeba i jistá těžkopádnost střihové skladby, to vše dává základ roztomilé a osobité atmosféře, skrze níž pozoruje svět vyjma Kaurismäkiho snad už jen Jim Jarmusch. 7/10 (13.06.2017)

Lovestory z dvorku na popelnice. Nejlepší na Stínech v ráji je Kaurismäkiho kontinuální ironizování náležitostí žánru a absolutní rezignace na silné emoce. Jak Outinenová, tak Pellonpää mluví především očima. Humor je tu něco absolutně nenuceného, co se vlastně dá snadno přehlédnout, protože to vyplývá se souhry mnoha složek. V tom je Kaurismäki jedinečně rafinovaný - i když pracuje s jednoduchými prostředky, právě jejich souzvuk (a konfrontace s očekáváními) dá dohromady okouzlující směsici nadsázky, naivity, lakonického mračení, sociální kritiky a šestákové romantiky. Pozoruhodné je i to, jak sevřeně, "male" a útulně tenhle dvoreček působí, i když si pohrává se zcela archetypálními příběhy o nenaplněné lásce a útěku před existenční šedí. Láska prostě kvete všude, i v kontejneru. Kaurismäki objevil její vůni uprostřed zápachu hnijících odpadků. (03.10.2011)

Ačkoli mám Kaurismäkiho nesmírně rád, Stíny v ráji mi bohužel moc nesedly. Možná to bylo mým momentálním rozpoložením, ale ten film mi přišel hodně depresivní (btw. samotný závěr, ačkoli byl evidentně zamýšlen jako optimistický, mi vlastně taky přišel dost skličující). Dále mi nebyla moc sympatická postava Ilony - moc krásy (ani inteligence) nepobrala, zapaluje si jedno cigáro za druhým (v tom filmu je vůbec neobyčejně zakouřeno, kouří tam naprosto každý a všude, a vlastně i to mi bylo na tom filmu protivné), v jednu chvíli se projeví jako obyčejná zlodějka, k Nikanderovi se zachová dost hnusně, ale když nemá kam jít, tak jí je najednou zase dobrej, a celkově působí strašně pasivně - když ji třeba kamarádka vytáhne na diskotéku, sedí tam jako dřevo, hulí jednu za druhou a znuděně sedí na zadku. To Nikander je skutečný hrdina toho filmu, který se ničeho nezalekne, má stálou práci (i když bohužel společensky odsuzovanou), má pro strach uděláno, neváhá pomoci lidem v nouzi a ochotně vyseká svou milovanou Ilonu z průseru, který si sama natropila. Takže mi ten jejich vztah přišel takový dost asymetrický a asi bych byl radši, kdyby na konci šli od sebe, ale budiž, romantický žánr si samozřejmě žádá své, i když je natolik stylizovaný, jako Stíny v ráji. (Btw. když vezme Nikander Ilonu na první rande do herny binga, odkud ona nasraně odchází se slovy, že to mezi nimi nebude fungovat, nelze si nevzpomenout na Taxikáře, v němž Travis vezme Betsy do pornokina, což se samozřejmě setká s podobným nepochopením - oba jsou ve vztahu k ženám podobně neohrabaní, a v této jejich neotesanosti spatřuji jistý svérázný půvab). No a konečně, ačkoli má ten film jen 76 minut, strašně se mi to vleklo a subjektivně mi to přišlo jako výrazně delší. Vzato kolem a kolem, není to špatný film (např. herecké výkony a soundtrack nemají chybu), a jinému se to může trefit do vkusu mnohem víc, ale u mě to bohužel moc nevyšlo. (30.09.2019)

Kaurismäki je stále režisér, ktorý je pre mňa zaujímavý tým ako rozpráva príbeh, to aké postavičky v tých príbehoch vystupujú a tiež že sa snaži vo všednosti nájsť niečo nevšedné. Ale stále mi tam niečo chýba k tomu aby som padol na zadok, alebo si v duchu povedal, že som sa pozeral na super film. Shadows in paradise je malou urban romancou, na ktorú sa veľmi dobre pozerá. Netlačí sa tu na emócie a film sa nevyznačuje ani pôsobivým vizuálom. Ale aj napriek tomu je na ňom niečo strašne zaujímavé. Osobne začínam byť veľký fanúšik Mattiho Pellonpää, ktorého hustý mustache vytvára jednu bizarnú a sympatickú postavičku. Inak príbeh smetiara a predavačky tak ako by som si ho predstavoval. (11.04.2014)