Jak se moří revizoři

Kdyby šlo o amatérský film nadšeného fanouška filmu, který to hodil na YouTube, samozřejmě neřeknu ani popel. Ale tohle má být dílo absolventky FAMU, a přitom by se film dal uvádět jako pomůcka všech chyb, jakých se filmař může dopustit. Špatná mizanscéna a temporytmus, zmatené střídání dnů a nocí, zběsilý střih, kdy záběry na sebe nenavazují, nebo je sem vmontován nicneříkající záběr jakoby z jiného filmu, špatné načasování scén, mizerný scénář a vedení herců, kameraman netuší, že když mu vzadu ve scéně rozsvítí host kavárny mobil, přebere to divákovu pozornost a on si přestane všímat rádoby srdceryvného opětovného setkání manželka s manželkou... Charakteristiky postav: chodí děti do školy?, manželka někde dělá?, z čeho žijí?, jak se jim promítne do rozpočtu koupě značkového obleku nebo návštěva luxusní estetické kliniky?, a ta dcera s těmi dvěma nápadníky - oni měli všichni čtyři v (asi) Belgii každý svůj pokoj? Z čeho to platili? Oni spolu nešli do města nebo někam na pivo, že kluci by už tam zjistili, že se mají k jedné holce, a ne až podivně v Praze? Proč jde máma tancovat do podniku pro osmnáctileté a jak na něj natrefila? A co vlastně novopečený revizor zažíval při své práci, kromě dvou nijakých a o ničem historek s pepřákem a jízdenkami v obálce? Vážně se neodehrálo víc konfliktů? Kde manžel po odchodu z domova bydlel, spal, co jedl? Kolik dní byl vlastně mimo domov? Podle špatného střídání času se zdá, že snad týden. Dalo by se pokračovat donekonečna. Až mne udivilo, že film měl dramaturgyni (!) a dokonce nějakého dramaturga dialogů (!). Wow. A to se nestydí? Vážně, odevzdat takový zmetek, osobně bych si šel nafackovat. To nikdo ze štábu nebo sponzorů neměl dost reflexe, aby s Toulovou zatřásl, ať se vzpamatuje, nebo ji poslal makat někam na dva měsíce do kravína, ať pozná skutečný život? (07.04.2019)

Toulová si vzala svůj evidentně hodně starý mobil, svolala největší zoufalce z Ordinace, nakecala jim, že má scénář a začalo filmové peklo, které v našich dějinách nemá obdoby. Tváří se to jako komedie, ale jde jen o depresivní kňourání jednoho vola a jeho tragické rodiny. Co je na tom vtipného, však netuší nikdo. (12.06.2020)

Odpad dávám zřídka a hlavně nerad, protože na většině filmů se dá vždy najít něco pozitivního, a tím pádem aspoň nějak ocenit tvůrčí snažení byť třeba jednou hvězdou. Jak se moří revizoři ale jasný odpad je po všech směrech, i když míru toho, jak jsem si jeho sledování škodolibě „užil“, bych dokázal ocenit klidně pěti hvězdami. Je to totiž tak nehorázný shit všech shitů, až je to zábavné. Eva Toulová si právem vysloužila přezdívku „český Ed Wood“, protože to chce fakt párek koulí, aby někdo (absolventka FAMU) tenhle amatérský slepenec do očí bijících reklam, urážek zdravého rozumu a vyblitého vizuálu, v němž je absolutně všechno špatně, vypustil s vážnou tváří do světa - a to ještě navíc v omezené kino distribuci. (23.12.2019)

Hovno revízori, diváci sa takto moria! Ako sa taká amatérčina vôbec dostala do kín? Aj Pražský Dopravný podnik, ktorý to musel sponzorovať, aby presvedčil ľudí, nech netrápia tých chudákov revízorov jazdením načierno, sa napokon musel dištancovať. Nefunguje tu totiž nič okrem hudby,.15 minút je zábava sledovať, jak naozaj zlé to je, potom už len trápenie. (21.10.2018)

Mizí i nejzákladnější profesní vrstva a snímek vypadá jako nehotový. Výjimečně krutý Fila tentokrát v recenzi prozrazuje děj v naději, že na film lidé nebudou chodit do kina. Navíc sledování pro mě bylo jako nepodařená stupidní sociologická sonda do života pětačtyřicátníků nepříjemné. Je to hodně úmorná podívaná a přehlídka utrápenosti. Na vznik filmu přispěli dobrovolníci. Nejde vůbec o komedii, ale o rodinné melodrama krize středního věku, dokonale dokládající, jak se na téma Americké krásy dá vyrobit česká hrůza. Celou podstatu zpackané existence „jsem stárnoucí vůl“ odvypráví revizor hromadné dopravy v monologu, případně v dialogu s bratrem. Pasivní, sebelítostivý, bezcílně bloumající, totálně nezajímavý hrdina. A není sám, kdo vzdychá při pohledu do zrcadla. Dospívající potomci bolestínských rodičů se chovají jako na prahu puberty, načež umravněný scénář dovede dceru k prohlédnutí, že by neměla partnery střídat jako ponožky, a syna k objevu, že si lépe vydělá brigádou než loupeží. Veškerá řemesla tu přicházejí na buben, počínaje statickou kamerou, před niž hrdinové vesměs usedají, vstávají a zase usedají, a konče prkenným herectvím; dokonce ani zaplakat neumějí. Noční můra domácích rádobyfilmů, product placement čili využití sponzorských výrobků, tu nabývá obludných rozměrů. Mužova vzpoura vede právě a pouze do značkového obchodu s pánskými obleky, jeho žena si pro změnu zvedne sebevědomí návštěvou reklamního salonu krásy. Čímž je manželské odcizení zažehnáno a postavy si mohou padnout do náruče se sdělením, že v celém všivém světě má jedině rodina ještě cenu. Dalo by se pokračovat donekonečna: o sáhodlouhých záběrech přípravy salátu, o pózování ve sponzorském resortu, o klipové manýře „průletů“ městem. Hrozné je, že za největší průšvihy domácí kinematografie nesou hlavní díl viny distributoři, kteří nulovou hodnotu poznají, přesto ji divákovi otrle vnucují za jeho peníze. (13.04.2020)