Jak se moří revizoři

Chápu, když tvůrci neseženou tolik peněz, kolik by si představovali. Ale tohle..... Větší amatérismus jsem v české kinematografii dlouho neviděl. Nejhorších 90 minut v mém životě. Nechápu, že tvůrci mají ještě tu drzost a film promítají v kinech, kde chtějí po divákovi za tento "opravdu nevšední" zážitek zaplatit. Tohle dílo patří maximálně na YouTube, kde si ho může v klidu domova užít pár dobrodruhů, kteří se mohou podívat na to, jak se NEDĚLÁ!!! film. Absolutně nechápu, jak mohla režisérka projít FAMU. To je opravdu k zamyšlení... (18.10.2018)

No!? Nemá talent... Člověk si ale uvědomí, jak dobré jsou proti tomuto špatné filmy řekněme "mainstreamu". Kvalita zvuku je mizerná, ale to se dá u těchto počinů očekávat, takže mnohem víc mi vadila ta impotence ve způsobu vedení děje. Motivace postav ke stupidnímu chování absentuje i v renomovanějších snímcích, ale tady divák mnohdy marně hledá motivaci i k chování "rozumnému" a vede k nekonečné sérii WTF momentů. Za všechny jeden, který mě trápí doteď: Proč si synek opéká slaninu na žehličce? Jen proto, aby se pak mohla Dana Morávková divit, že je na košili mastný flek? Mno... A ještě jeden detail, který mi vadil: Když se mobilní telefon během hovoru přiloží k uchu, display zhasne, to by mohla režisérka vědět. Nebo ji to mohl někdo říct... Kladem a hvězdičkou je tu pouze Ladislav Ondřej, který mě bavil. (11.09.2019)

Odpad dávám zřídka a hlavně nerad, protože na většině filmů se dá vždy najít něco pozitivního, a tím pádem aspoň nějak ocenit tvůrčí snažení byť třeba jednou hvězdou. Jak se moří revizoři ale jasný odpad je po všech směrech, i když míru toho, jak jsem si jeho sledování škodolibě „užil“, bych dokázal ocenit klidně pěti hvězdami. Je to totiž tak nehorázný shit všech shitů, až je to zábavné. Eva Toulová si právem vysloužila přezdívku „český Ed Wood“, protože to chce fakt párek koulí, aby někdo (absolventka FAMU) tenhle amatérský slepenec do očí bijících reklam, urážek zdravého rozumu a vyblitého vizuálu, v němž je absolutně všechno špatně, vypustil s vážnou tváří do světa - a to ještě navíc v omezené kino distribuci. (23.12.2019)

Loni to byl The Perfect Kiss s Lucií Vondráčkovou, letos jsme se odhodlali na další filmové WTF, které nikdy nemělo spatřit světlo světa. Tentokrát se jedná o ryze českou záležitost, o režii, scénář a produkci se opět postaral jeden jediný člověk (to v případě debutanta nebo méně zkušeného tvůrce nikdy nevěstí nic dobrého). Diletantská spatlanina po všech stránkách včetně naprosto tragické kamery, zvuku i střihu (useknuté titulky na začátku i konci filmu hovoří za všechno). Chtěla jsem dát jednu hvězdičku za Ladislava Ondřeje s punčochou na hlavě a za dialog "Tak co budem dělat? Asi nic, no.", ale v tomhle případě to vážně nemá cenu. P. S. Paní režisérka má v srpnu další premiéru. Asi si to necháme na příští rok. (12.07.2020)

Mizí i nejzákladnější profesní vrstva a snímek vypadá jako nehotový. Výjimečně krutý Fila tentokrát v recenzi prozrazuje děj v naději, že na film lidé nebudou chodit do kina. Navíc sledování pro mě bylo jako nepodařená stupidní sociologická sonda do života pětačtyřicátníků nepříjemné. Je to hodně úmorná podívaná a přehlídka utrápenosti. Na vznik filmu přispěli dobrovolníci. Nejde vůbec o komedii, ale o rodinné melodrama krize středního věku, dokonale dokládající, jak se na téma Americké krásy dá vyrobit česká hrůza. Celou podstatu zpackané existence „jsem stárnoucí vůl“ odvypráví revizor hromadné dopravy v monologu, případně v dialogu s bratrem. Pasivní, sebelítostivý, bezcílně bloumající, totálně nezajímavý hrdina. A není sám, kdo vzdychá při pohledu do zrcadla. Dospívající potomci bolestínských rodičů se chovají jako na prahu puberty, načež umravněný scénář dovede dceru k prohlédnutí, že by neměla partnery střídat jako ponožky, a syna k objevu, že si lépe vydělá brigádou než loupeží. Veškerá řemesla tu přicházejí na buben, počínaje statickou kamerou, před niž hrdinové vesměs usedají, vstávají a zase usedají, a konče prkenným herectvím; dokonce ani zaplakat neumějí. Noční můra domácích rádobyfilmů, product placement čili využití sponzorských výrobků, tu nabývá obludných rozměrů. Mužova vzpoura vede právě a pouze do značkového obchodu s pánskými obleky, jeho žena si pro změnu zvedne sebevědomí návštěvou reklamního salonu krásy. Čímž je manželské odcizení zažehnáno a postavy si mohou padnout do náruče se sdělením, že v celém všivém světě má jedině rodina ještě cenu. Dalo by se pokračovat donekonečna: o sáhodlouhých záběrech přípravy salátu, o pózování ve sponzorském resortu, o klipové manýře „průletů“ městem. Hrozné je, že za největší průšvihy domácí kinematografie nesou hlavní díl viny distributoři, kteří nulovou hodnotu poznají, přesto ji divákovi otrle vnucují za jeho peníze. (13.04.2020)