Leningradskí kovboji dobývajú Ameriku

tento mystifikační film o vzniku slavné skupiny mě dost pobavil. Propojení jejich osobitého stylu s Kaurismäkiho zapadlo přesně do sebe. Režisér se stále drží svého záběru na nižší sociální vrstvy a z tohoto pohledu byla Amerika pro mě koukatelnější a lidštější. Tentokrát to byla i větší sranda než je u jeho filmů zvykem. Chvilkami však na mě působil nevyrovnaně a zdlouhavě, tak dávám "jen" 4*, ale i tak jak jsou jeho filmy málo ukecané, nasmál jsem se dostatečně. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 3 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (22.07.2012)

„Musíte dýchat z plných plic a nastavit tváře slunci,“ radí manažér Leningradských kovbojů svým svěřencům a vskutku: jen ojediněle herci ve filmech dýchávají tak přesvědčivě jako tito finští věrozvěstové rokenrolu. Jen málokdy je na koncertech tak veselo – a Amerika se nechá dobýt - světlem z Východu. (08.09.2019)

A tohle mělo být co? Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale jaksi vůbec nechápu, proč se zde Fínové chtějí za každou cenu přiblížit tupému americkému humoru. Nejspíš aby ty Američany ve své případné trapnosti ještě více překonali, ale ono je to vlastně jedno. Napůl nepovedená parodie, napůl nestoudná vykrádačka skvělých The Blues Brothers a dohromady rádoby umělecká absurdní nuda mě asi tak dvakrát – třikrát dokázala krátce pobavit díky vtipným pohledům manažéra kapely, několikrát jsem mezi tím hlavou během pár vtípků pokyvl ve stylu „ale tak joo“ a zbytkem jsem se už jen s vypětím sil prodral s pocity málem nikdy nekončící trapnosti. Aki Kaurismäki mi svými filmy a stylem humoru nikdy neseděl, ale v některých filmech jako Calamari Union se mi líbila alespoň originální a zajímavá hudba. Ta zde byla pro jistotu nahrazena nevtipnými parodiemi na známé skladby na úrovni amatérských ochotníků. Je mi líto, ale v tomto filmu jsem jaksi nenašel nic, co by mě výrazněji oslovilo.. [25%] (23.09.2021)

Film, který je Kaurismäkiho poctou Jarmuschovi - ostatně oba mají zálibu v road movies s lidmi na okraji společnosti či jinak vykořeněných. Na absurdním příběhu mizerné finské hudební skupiny s botami i účesy do špičky, která jede do Ameriky, protože tam poslouchají všechno, sledujeme tour po malých městečkách, průmyslových zónách až do Mexika, kde mají hrát na svatbě. Členové skupiny jsou vykořisťováni zpupným manažerem (který sám je k politování), dojde i ke vzpouře. Celý film se line v jemně nostalgické náladě - asi jako když máte prázdniny či dovolenou, nikam nespěcháte, a tak prostě jdete tu sem, tu tam, sem tam prožijete nějakou drobnou příhodu, vtípek, setkáte se s někým zajímavým a společně při jamování strávíte večer - ano, tak pomaličku a pokojně film plyne, o to více však vyniknou některé fórky naprosto suchého humoru, kdy členové skupiny s naprosto vážnými obličeji buď něco provedou, nebo je jim provedeno, ale každopádně to svým kameňáctvím vyzní komicky. Samozřejmě, uznávám objektivně, pokud se člověk na tu poklidnou, prázdninovou notu putování nenaladí, asi ho film nezaujme a možná u něj i usne. (29.06.2019)

Film mne dlouhá léta zázračně míjel a dostal jsem se k němu až po třiceti letech od jeho vzniku. Čas mu neubral na síle, i když dnešní generaci bude připadat trochu předpotopní. Tak se tenkrát ale dělal nezávislý film. Songy byly dost dobrý, cesta napříč Amerikou a hudebními žánry, na nedělní odpoledne jsem si nemohl dát nic lepšího.... (27.02.2011)