Detektívi od Najsvätejšej Trojice: Modré tiene

Spisovatel Michal Sýkora je odvážný kritik poměrů a nebojí se literární hyperboly- trochu přitlačit, aby si toho neřádu kolem nás všimli i ti nejzabedněnější, ideálně všichni. V této svojí předloze zúčtoval s jedním filutou, jemuž coby Olomoučák viděl roky do karet. Ivana Gelnara nám příkladně Xaver Veselý před nedávnem v jednom ze svých orálně rektálních rozhovorů představil div ne jako svědomí tohoto národa. Jsem rád, že alespoň umělecká díla zůstanou nositeli jeho skutečného odkazu. Gelnar nevraždil, jen šulil a to není fikce, ale holý fakt. (16.03.2016)

Deklarovaný pokus o quality tv zůstal tak nějak na půli cesty. Pozitivní je, že Sýkora jako znalec detektivek pochopil, že "severské" propojení murder mystery s politikou a osobními vztahy hlavních postav je nejen trendy, ale taky funkční model. Zatímco však nordická detektivka linii vztahů používá jako další rovinu vyprávění, která má zpravidla nějaký vztah ke zločinu, zde jde o nádstavbu, která za a) není rozvinutá (dcera S. Majera) nebo za b) nemá pro příběh žádný zásadní význam (vztah Krobot / Melíšková). Ozvláštnění vyprávěcí struktury vcelku oceňuju, ale zase jde o určité nepochopení konceptu. Je fajn, že Pechlátova postava se na čas jeví jako oběť komplotu své hysterické manželky, aby se posléze v retrospektivě ukázalo, že všechno je jinak, problém je v tom, že tento vypravěčský trik na diváka funguje jen deset minut (než retrospektiva přijde). Zručnější západní tvůrce by z toho vytěžil nejistotu aspoň přes dva díly. Podobné je to se stylovými hrátkami, které někde působí (na české poměry) objevně a slouží evokaci napětí nebo jinak pomáhají vyprávění (využití zvuku, hudby...), jindy je ale jejich přínos přinejmenším diskutabilní (práce se světlem, kontrastem). V každém případě vypadají Modré stíny "jinak" než většina produkce nejen ČT, to se musí nechat - ale pokud by to znamenalo zároveň zcela "funkčně", byl bych ještě raději. Uměřený herecký projev některých aktérů (Huba, Lábus, Majer) je jistě na pochvalu, naopak zbytečně hysterické pasáže (Melíšková, Voříšková, Pechlát) působí v lepším případě divadelně, v horším úplně přepáleně. Závěrem - nelituju sledování coby promarněného času, ale až se filmařská odvaha skloubí s racionálnější úvahou, budu rozhodně šťastnější. (10.05.2016)

Diametrálně odlišné než předchozí případ. Zůstává sice obsazení a postavy, ovšem námět a celkové pojetí je jiné. Snaha o artové zpracování a přidání na stopáži paradoxně tomuto seriálu spíše škodí, jelikož se to celé míjí účinkem kvůli vyloženě amatérskému technickému zpracování (zvukař by zasloužil jednu po tlamě a okamžitý vyhazov) a otravně houpavé práci s kamerou. Případ totiž zdaleka není ani daleka tak zajímavý, jako minule a děj je velice často ředěn různými podzápletkami, které ale paradoxně jsou záživnější než samotné vyšetřování. Hrstka detektivů tvoří příjemnou partu, která se sice někdy chová krajně neprofesionálně a nerealisticky a co víc, herci často vyloženě přehrávají, ale divák s nimi vcelku soucítí. Příště bych ale vyměnil režiséra a kameramana, kteří svou snahou o uměleckou seberealizaci kazí jinak docela dobrou krimi. Slabší 3*. (18.10.2016)

Vůbec to není marné, konečně se někdo zbavil všech otravných detektivářských klišé. Solitérní detektiv, který jde proti pravidlům, je zobrazen jako řádný kokot, který narušuje souhru a namísto něj vyřeší případ společná práce sehrané party vedené ženskou. Hlavní kriminalistka navíc není žádná karikatura, ale profesionálka s jen lehce mateřským přístupem, kterým občas stmelí drobné trhlinky v týmu a většinou v klidu dokáže vyřešit i konfliktní situace. Přínosem je také, že se seriál soustředí hlavně na případ a až na pár výjimek neotravuje se soukromím kriminalistů. ____ Co mi ale vadilo příšerně, byl zvuk. Zvuky kroků a všechny ruchy rvaly ušní bubínky, stejně jako stereotypně omílaná muzika. Kdyby pilotní díl byl o brutální vraždě zvukaře, dala bych seriálu o hvězdičku víc. (29.10.2017)

DoNT2 Jsem píča, no. Zatímco Hřebejkův Případ pro Exorcistu byl z hlediska žánrového odsýpání (možná) lepší detektivkou, Taušovy Modré stíny jsou alespoň pro mne bezpochyby lepší sérií. Na podkladě rozsáhlejší a angažovanější předlohy vznikla důkladná, ale nikoliv bezvýchodná kritika nedávných a současných poměrů. Zápletka se odvíjí od podezření na neoprávněně čerpání dotací (motiv, který leží autorovi předlohy v žaludku stejně jako problém manžela deptaného nesnesitelnou manželkou) na rekonstrukci univerzitní budovy. Tauš v souběhu s motivem 'přestavby' vytěžil možnosti scény a architektury a na pozadí vyšetřování jízlivě referuje o materiálních důsledcích přeskupování moci. Sauna, konvikt, kaple, soc-chata, sterilní prostory bezpečnostní agentury, především neuvěřitelně rozmrdané, ytongem přeparceloné zázemí policie (kde neomítnuté příčky půlí okna) vypráví souběžný, jízlivější příběh o tom, kam se to celé zvrtlo, když vlast překryly modré stíny. Tauš nelituje sabotovat prvoplánové bavení diváka situačními i vizuálními poťouchlostmi, zneklidňováním diváka obskurními úhly kamery, umísťování mluvících hlav mimo centrum dění a legráckami jako móresy sekretářek ("Vildo...!) a povinnými přezouvačkami v kvestorově vile (které neplatí pro každého). Na Taušovy další díly DoNT se těším víc než na Hřebejkovy. (22.11.2021)