Quills - Perom markíza de Sade

Jsem fanda nemravnosti všeho druhu. Nicméně na prvním místě upřednostňuji osobní zkušenost, následuje sledování vizuálního ztvárnění, pak je knižní zpracování a až na posledním místě je film o psaní nemravností. Quills tak u mne rozhodně měl šanci na úspěch, ale promarnil ji tím, že jsem z něj žádnou vášeň necítil. Když jsem v jednu chvíli dokonce začal fandit panu doktorovi, aby panu markýzovi pořádně naložil, tak jsem pochopil, že s tímhle snímkem jsme se prostě minuli. (16.07.2013)

Ze zastrčené linky šedivého filmového průmyslu se vynořil hříšně provokující snímek s křehce romantickou rozinkou uvnitř. Z šedi věku rozumu se vynořil Donatien Alphonse-Francois de Sade s tváří excelujícího Geoffreyho Rushe, aby nás usvědčil z pokrytectví, zbabělosti a zapírání své skutečné podstaty. Pohledná pradlenka Kate Winsletová pašuje v běli naškrobených prostěradel markýzova nejnovější díla a způsobuje, že Joaquin Phoenix (kde jsou ty časy, kdy jsem za nejvíc sexy kněze před kamerou považovala Richarda Chamberlaina) tiše proklíná čerň kněžské sutany na svém těle. A Michael Caine má díky všem, kteří nerespektují zavedená pravidla, natolik rudo před očima, že je odhodlán zatnout markýzovi tipec jednou provždy. Z toho všeho plyne, že se jedná o film vskutku barvitý. Nebudu-li brát zřetel na to, že skutečný de Sade byl zřejmě spíš než co jiného politováníhodný cvok, nikoli sarkastický démon pronikající ostřím svého vtipu i jiných nástrojů až k nervům blazeovaně se tvářící společnosti, a že Quills je vším možným, jen ne historicky věrným portrétem posledních let této nejednoduché osobnosti, našla jsem v něm fascinující a zábavnou společnost, která mi dala poměrně dost námětů k zamyšlení a svým pojetím ne/morálnosti, ne/normality a ne/průměrnosti mi příjemně připomněla některá Formanova díla, hravě mě přinutivší držet palce lidem, kteří by ve mně v reálném životě asi moc velké sympatie nebudili. A dočkala jsem se k tomu i překvapení v podobě romantické linky, kterou bych tady vskutku nečekala a nedožadovala se jí, ale Coulmierovi a Madeleine to bylo srdečně jedno a přiměli mě prohlásit, že svým velmi osobitým způsobem je Quills jedním z nejsilnějších a nejdojemnějších milostných příběhů, které znám. Honem zpátky k markýzovi, než se začne dožadovat mé krve (té se bude dožadovat tak jako tak, ale abych u toho netrpěla až tak moc): díky Rushovi, dalším skvěle obsazeným hercům, zmáknutému scénáři a důsledné režii je Quills filmem napínavým, strhujícím, zábavným a přes všechny ty koity post mortem, exkrementální řešení nedostatku psacích potřeb a vyříznuté jazyky také subtilním a dojemným příběhem citů skrytých pod nejrůznějšími typy masek. Jak jsem si to teď po sobě přečetla, zní to pěkně zvrhle - ale kdyby nic jiného, jsem v dobré společnosti. (26.11.2007)

Typický příklad filmu, který celý utáhnou herci. I přes velmi zajímavý a kontroverzní námět je film poměrně sterilní a až příliš spoléhá na samu o sobě kontroverzní postavu. Kaufman režijně nějak nevyniká, povedly se mu akorát kamera a dobová atmosféra. Všechny čtyři ústřední postavy jsou brilantně zahrané, excelují zejména Rush s Cainem. Je to takový film ani tři, ani čtyři hvězdy. Nakonec dávám tři, protože z filmu toho ve mně za pár dnů nic nezůstane, protože tam nějaký silnější moment úplně chybí. Je tam sice vyřezávání jazyků, poprava gilotinou, soulož s mrtvolou, psaní vlastními výkaly, přesto nic nevyčnívá a film je prostě hrozně přízemní a rádoby kontroverzní. 60% (17.11.2009)

Skvělé, úžasně zábavné, žádné zbytečné psychologizování. Podle psychoanalytiků máme v životě jen dvě možnosti: stát se "homo perversio" (ve filmu též citováno) a "homo hystericus". Ten první "homo" se oddává ("nezřízeně") svým tužbám ("perverzím"), přitom však strádá nepokojem, ostrakizací, někdy i psychosomatickým tlakem. Ten druhý se jich (často ostentativně) vzdává a žije běžným všedním životem, plní si své povinnosti a dbá na svá práva, přičemž se jeho tužby propadají do hysterických fantasmat, která mohou v určitých situacích explodovat do nějakého druhu psychotického náslilí. Většina lidí se vklíňuje někam do mezer a pak zjišťuje, že ani kompromisy nikam nevedou (k Lacanově jouissance). Pozn: 1. Za homo perversio se označuje i Slavoj Žižek, nejspíš z obav, aby ho nikdo nepokládal za homo hysterika. 2. Kdyby nebylo markýze de Sade, musel by jím být někdo z nás! 3. (B)lázeňské divadlo a kapela, dialog Markýzy a Collarda, stejně tak jako Markýze a Coulmiera - vskutku akční film. 3. Sadova (nikoli sadistická) perveze = tajné společenství ve dvou. 4. Jdu na zahradu, "aby se mi rytí také vyplatilo"... Ještě něco jako shrnutí (Jean Boudrillard: O svádění, str. 151): "Perverzní osoba se ve svádění mýlí, neboť se ho snaží kodifikovat, zavádět pravidla, uzavírat pakty, a tím ničí jeho základní pravidlo, pravidlo tajnosti, které nesmí být nikdy vysloveno." (06.06.2017)

"Já v pekle byl, mladíku, vy jste o něm jen četl." Studie samolibectví, opatřená sem tam nějakou tou břečkou, jindy něčím zajímavým, onende zase "tradičními biografickými postupy", které obecně moc nemusím. Geoffrey dobrej, jako by se magorem už narodil. Nutno také řící, že Kate Winsletová opravdu je a byla krásná. Což přirozeně nijak neovlivňuje výsledné hodnocení, jenom mi to tak přišlo na mysl. A ještě si jakožto aktivní literární tvůrce neodpustím poznámku - to je fakt otrava, jak si všichni myslí, že co je psáno, to je dáno/pravda. (16.11.2009)