Nekonečná cesta

Ten krivák súdruh Stalin bol veľký ľudomil a pred jeho špinavými paprčami sa neukryli ani tučniaky v Antarktíde. Nech mu je za to zem ťažká! Je zaujímavé, že svojimi blábolmi o robotníckej podvrstve dokázal zaujať aj chudákov ľudí postihnutých krízou 1929 a žijúcich v Amerike. Keby to boli len tušili. Náš hrdina to ale netušil a určite by radšej skočil rybičku z Empire State Building než zažil to sovietské blaho, ktoré mu pripravilo celkom zaujímavú dovolenku v ruských lesoch. V ich útrobách si mohol vypočuť zaujímavé songy, tentokrát ale nie od škovránka ani slávika. Melódiu v pravidelnom tempe vyzváňali strelné zbrane s krátkou hlavňou, čo bola za súdruhov najpopulárnejšia pesnička. V každom prípade je na škodu, že tento filmík sa nejak pomaly rozbieha. Kým nás zoznámia s tým fajnovým komunizmom, uplynie dobrá hodina i viac a film už rýchlo končí. Každopádne všade visiaci obraz fúzatého zmrda vo mne vzpudil kadivé reflexy, pri ktorých som si musel pomôcť najdlhším toaleťákom na svete - Leninovymi spismi. (18.10.2018)

„TAKHLE MY TADY BUDUJEME SOCIALISMUS…“ /// Nakouknutí do časů, ve kterejch Finové (v Rusku) budovali spravedlivej socialistickej stát... Jedním z nich se stal (nedobrovolně) i Jussi Ketola. Celkem rychle se seznamuje s ruskou realitou – tedy praktikami NKVD a vlastně celej film ukazuje Rusko, jako fanatickej symbol komunistickýho zla. A oprávněně! Sice se dozvíme i další střípky z týhle pohnutý (?) historie, ale hlavní poselství je jasný… Chybí mi větší hloubka, protože tu může mít i film postavenej na tom, že se člověk k člověku chová jako zvíře. Takže převažuje ta (pro mě neznámá) historická stránka. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmenný román, který napsal Antti Tuuri, neznám. 2.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 3.) Budoval jsem socialistickej stát. V Karelii. 4.) Thx za titule „J.e.t.h.r.o“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (30.10.2018)

Smutne, hlbave, tazive.. Urcite nie pre bezne plytkeho divaka dnesnej doby. 4* v pohode. Skoda, ze sme to videli s hodne blbymi EN titalmi, kde chybala posledna veta, jej odpoved na jeho otazku: "Ako dalej odtialto?" - ona daco povie a je koniec. A prave ta veta nie je prelozena z finstiny - ak by to dakto vedel, nech mi prosim napise, diky ;-)! (01.05.2018)

Zobrazuje méně známou historii amerických Finů, kteří po krachu newyorské burzy odjeli do Sovětského svazu s dobovou naivitou budovat dělnický ráj. Hl. hrdina je ovšem se svým ještě komplikovanějším osudem (a z hlediska filmového závěru relativně dobře zakončeným) mezi nimi výjimkou – čímž mimo jiné vzniká u diváka kvazirealistického díla trochu falešný dojem, že zatímco pro ostatní lidi okolnosti dopadají špatně, on sám ale zlému osudu vždy nějak unikne (díky ztotožnění s protagonistou, z jehož perspektivy je příběh nahlížen, jemuž spousta lidí neujde). Tím, že se „velké příběhy“ často vypráví očima přeživších, zkreslují obraz pozitivním směrem. Co se týče IKITIE, není to nakonec tak špatný film, jak jsem se obával. Rozhodně lze vyzdvihnout dvě věci – pěkně natočené naturalistické sekvence (připomenul jsem si při nich Wajdovu KATYŇ, i když Wajda byl jinak díky své vícevrstevnatosti rozhodně lepším tvůrcem) a počáteční stylistické ladění á la spaghetti western, které ovšem film paradoxně vůbec neodlehčuje, spíše mu dává ještě zlověstnější nádech, jelikož je zřejmé, že o westernový příběh s citově kompenzačním revenge finišem se jednat nebude. Na druhou stranu jde o dosti přímočarý film s velmi jednoznačným poselstvím a hlediskem, který je celkově laděn spíše do midcultového art-festivalového mainstreamu. Naštěstí si do určité míry drží jistou osobitost. (13.02.2018)

„Neměl jsi včera sepjaté ruce. Při modlitbě. Ty nevěříš v Krista?“ - „Copak jsou všichni, kteří spínají ruce, věřící?“ A v podobném duchu se dá mluvit o celém filmu. Tedy ne že by byl o náboženství, jako spíš o víře (a to ať už v cokoliv). Hlavní hrdina Jussi „Kari“ Ketola doufá jen v to, že se co nejdříve dostane zpět ke své rodině. Ale všichni ostatní z kolchozu s příznačným (až cynickým) názvem „Naděje“, opravdu věří, že v SSSR našli zemi zaslíbenou. A v podstatě se to tak poměrně dlouho jeví (tedy krom toho malého detailu, že se z tohoto ráje nikdy nedostanete živí), avšak ona drsná hra probíhající na pozadí (o které se oficiálně nemluví, ale všichni o ní dobře ví) začne léty přitvrzovat. A (N)naděje postupně pohasínat…Tohle historické drama o ne až tak dobře známé části dějin má řadu silných a emocionálních scén (z nichž největší hloubku má onen výraz ve tváři Jussiho ženy), charismatického Korpelu a vůbec je technicky velmi dobře natočen. Já to vidím na solidní 4*. „Co teď budeme dělat dál?“ - „Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.“ (11.07.2021)