Three Wishes
Kamera:
Rudolf Stahl ml.Hudba:
Jiří SternwaldHrajú:
Rade Markovič, Tatjana Beljakova, Bohuš Záhorský, Vlastimil Brodský, Růžena Lysenková, Heda Marková, Ota Motyčka, Libor Palisa, Josef Beyvl (viac)Obsahy(1)
Jakou šanci má pohádka, když ve světě řádí socialistický realismus? Smutný hrdina příběhu Petr (Rade Marković), řadový právník stavebního podniku, se tísní v malém bytě na Žižkově spolu s manželkou a starými rodiči a zoufale zápasí s nedostatkem peněz. Jednou v přeplněném trolejbusu nabídne starému pánovi (Bohuš Záhorský) místo k sezení a za dobrý skutek je štědře obdarován. Neznámý stařík je totiž pohádkový dědeček. Petr od něj dostane kouzelný zvoneček a možnost vyslovit tři libovolná přání. První dvě mu ovšem proklouznou mezi prsty. Pro to třetí si užaslý muž musí vzít čas na rozmyšlenou... Režiséři Ján Kadár a Elmar Klos vytvořili během padesátých a šedesátých let minulého století výraznou autorskou dvojici. Podařilo se jim společně natočit osm dlouhometrážních hraných filmů. K nejlepším z nich patří Smrt si říká Engelchen a Obchod na korze, který v roce 1965 získal jako první český film Oscara. Film Tři přání, na kterém se s oběma tvůrci jako spoluscenárista podílel Vratislav Blažek, vznikl v roce 1958, ale do distribuce se dostal kvůli ideologické kritice až o pět let později. Velmi rychle si však získal oblibu diváků. (oficiálny text distribútora)
(viac)Zaujímavosti (23)
Třetí přání (1960) (divadelný záznam)
Smrt si říká Engelchen (1963)
- Po společenské satiře Tři přání (1958) dostala režisérská dvojice Ján Kadár – Elmar Klos za údajný revizionismus dvouletý zákaz tvorby v hraném filmu. Pauzu vyplnili spoluprací na projektech Laterny magiky a polyekranu, už od konce roku 1961 však začali připravovat k natáčení adaptaci autobiografického románu slovenského publicisty a prozaika Ladislava Mňačka „Smrť sa volá Engelchen“ (1959). Podobu televizního filmu mu sice hned v roce 1960 dal už Ivan Balaďa, film režisérského tandemu přišel však do příznivější doby politického i kulturního tání. (Letní filmová škola)
Štěňata (1957)
- Film byl po svém uvedení na banskobystrickém I. festivalu československého filmu v roce 1959 podroben kritice a na několik let stažen z distribuce. Stejně tak dopadly další filmy jako například Zde jsou lvi (1958) nebo Tři přání (1958). Zpět do kin byly zakázané filmy uváděny až s politickým uvolněním po roce 1962. (Stegman)
Zářijové noci (1957)
- Film byl po svém uvedení na banskobystrickém festivalu v roce 1959 podroben kritice a na několik let stažen z distribuce. Vytýkal se mu negativismus a "zkreslený pohled na socialistickou současnost". Stejně tak dopadly další filmy jako například Zde jsou lvi (1958) nebo Tři přání (1958). Zpět do kin byly zakázané filmy uváděny až s politickým uvolněním po roce 1962. (Stegman)
Zde jsou lvi (1958)
- V roce 1959 proběhl v Banské Bystrici I. festival československého filmu. Původně to měla být přehlídka domácích úspěchů, ale náhlá změna politické situace si místo toho vyžádala kritiku. Krátce před uspořádáním festivalu totiž Sověti prohlásili, že právě úspěšně završili budování socialismu. Ústřední výbor KSČ chtěl hned udělat totéž, ale k tomu se nehodilo uvádět společensko-kritické filmy. Nejvíc byly zkritizovány filmy Tři přání (1958), Zde jsou lvi a Hvězda jede na jih (1958). Zakázány byly ale také filmy Škola otců (1957), Velká samota (1959), Zářijové noci (1957), Štěňata (1957) a Konec jasnovidce (1957). Tvůrci si buď vysloužili několikaletý zákaz filmové práce, anebo svůj prohřešek museli odčinit natočením "pozitivnějších" filmů. Zakázané filmy byly do kin uváděny až po XII. sjezdu KSČ v roce 1962, na němž byli umělci opět vyzváni k "hledání nových cest a tvůrčích postupů". (Stegman)
Velká samota (1959)
- Film byl v roce 1959 na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici zkritizován a stažen z distribuce, stejně jako třeba snímky Zde jsou lvi (1958) nebo Tři přání (1958). Krátce poté bylo vyměněno vedení Barrandovského studia za nové, které mělo lépe kontrolovat látky určené do výroby. Nové vedení si posvítilo i na tento film. Nejprve neprošel schvalovací projekcí, nakonec ale režisér dostal od činovníků nařízeno, ať přetočí konec, čímž měl být film „zachráněn“. Tak se také stalo - film získal jiný a optimističtější konec a do kin byl uveden. (Stegman)