Tři přání

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

Výrazný film, který upozornil na věci, o kterých se doposud mlčelo. Svorník mezi komunálními satirami let padesátých (viz. např. Kadár-Klos: Hudba z Marsu) a hořce ironickými pohledy na soudobý život z let šedesátých. Příběh jako vystřižený ze života je konfrontován s pohádkou, která umožní mladému právníkovi, aby si mohl žít spokojeně i v socialismu. Výborný Bohuš Záhorský - nejlepší dědeček, kterého jsem v jeho podání viděl, dobrým tahem bylo i obsazení hlavní dvojice jugoslávskými herci - Radé Markovičem a Taťjanou Beljakovou, jsou příjemně civilní a hlavně neokoukaní, i když v detailech si příliš snadno všimnete jižanských rysů, které vám kazí iluzi českého právníka a jeho ženy. Největší hodnota filmu spočívá v tom, že nastolil otázku rozhodování, jaký postoj zaujmout k socialistické společnosti, a zároveň rozdělil věci, které se smějí a nemohou říkat. Což záhy poznali tvůrci na vlastní kůži. Film se promítal až po pěti letech. Zatímco stejnojmenná divadelní hra dál plnila kasu Městských divadel pražských. Soudruzi-činovníci si holt plně uvědomovali, že film je masový prostředek. Titul může působit vedle filmů šedesátých let jako ukázněnější starší bratr, který jemně kritizuje společenské nešvary v kruhu přátel, ale na druhé straně, první může být jen jeden. (10.02.2004)

Pohádková komedie ze "současnosti".... jak může být vše ideální.. Sociální kritičnost společně s lehkostí, s jakou je snímek natočen z něj dělají kvalitní dílko, které Vás v tu chvíli dostane. A skvělý výkon pana Markoviče, kterému k podobnosti, skoro až identičnosti s velkým Mastroiannim zbývá jen jiná zeměpisná šířka. :-) (02.09.2008)

Zapadlý klenot české kinematografie! Chytře napsané, brilantně zahrané (s výjimkou ústřední neokoukané balkánské dvojice exceluje zejména Bohoušek Záhorský v roli kouzelného dědečka), precizně natočené. Kadár/Klos uměli látku uchopit skvěle nejen po stránce scénáristické, ale především formálně (vliv klasického Hollywoodu nezapřou). Lepší satiru na éru socialistického realismu, kdy se netočilo o tom, jak se žije, nýbrž jak se jednou bude žít, bych sotva pohledal. (28.11.2023)

,,Jaký já býval charakter, dokud jsem chodil pěšky..!" Fantazijní zápletka o pohádkovém dědečkovi s kouzelným zvonečkem jako z Arabely a současně kritika společnosti? Proč ne, vzhledem k politické situaci v 50.letech nebylo moc příležitostí a už vůbec ne vítaného místa na jakoukoliv společenskou satiru. Ještě dřív, než s odstupem pěti let po uvolnění atmosféry mohl snímek spatřit světlo světa na filmovém plátnu, odvysílala Čs.televize záznam inscenace Třetí přání (1960) z Divadla z ABC s Rudolfem Hrušínským v roli dědečka z pohádky. Film podle stejné předlohy si více pohrál díky svým možnostem nejen s formální stránkou, ale i postavou dědečka, zde v podání Bohuše Záhorského. Zajímavým osvěžením bylo rovněž obsazení jugoslavských filmových hvězd do hlavní dvojky mladomanželů. Téma hledání štěstí, řešení prvních manželských konfliktů i lidské touhy po majetku a bohatství zůstává nadčasové, dobovou stránku dotváří spoločenská situace v socialismu, kde nebylo místa nejen na pohádky, ale mnohdy ani na vyjádření odlišních názorů, natož kritických. O to více se cení odvaha tvůrců přijít s něčím takovým prostřednictvím filmu, byť "jenom" v odlehčené fantazijní komedii. Pěkná postava Vlastimila Brodského coby typický příklad běžného člověka v této nelehké době a pro mne překvapivé zjištění, jakým silným médiem byla v ČSSR televize v pouhý pátý rok své existence. 75% (deníček - Z československého filmu 50.let: Pestrá paleta žánrů) (03.02.2018)