Smrt si říká Engelchen

,,My si tady hrajeme s kdejakou rýmou a s takovými případy, jako jste vy, a zatím... Stopadesát tisíc mrtvých." Asi jeden z najpůsobivějších československých válečných filmů. Značný podíl na kvalitách nese osobitá forma vyprávění, kde se veškeré scény z války odehrávají v retrospektivách coby vzpomínky a sny hlavního hrdiny - pacienta s postřelenou nohou. Dochází zde tak nejen k pozoruhodné filmařině, podpořené excelentní kamerou, ale i zajímavých konfrontací událostí, např. radostní euforie nad postřílením velké skupiny nacistů verzus radost nad pocitěním prstů na raněné noze. Jako nejsilnější konfrontaci v tomto směru zmiňuju pak vzpomínku na vypálení paseky verzus zprávu z novin o atomové bombě v Hirošimě. Film navzdory nadprůměrné délce snad nemá výrazněji slabšího místa, neustále napíná diváka postupným vyplňováním příběhu, z nějž už známe současnost a útržky z minulosti a i ten kousek místního patosu popři všem hravě ztratí. Snímkem vládnou vynikající herecké výkony všech zúčastněných v komorních i "akčních" scénách, z nichž se vedle Jana Kačera oplatí zmínit Martina Růžka v roli doktora a málo známou, předčasně zesnulou slovensku Evu Polákovou, která ztvárnila hlavní ženskou postavu rozporuplné Marty. Jednou z nezapomenutelných scén byla ta, kdy Marta plná sebavědomí si přichází sama uprostřed přepadení nacistů zastřelit "svého" generála. (90%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (19.08.2018)

Ó, Božský Zlíne! Dokonalý film... Užil jsem si i díky tomu, že 95% míst, kde se tento film točil znám... Zlín, přilehlé vizovické kopce... Kontroverzní (v té době) zobrazení událostí, které vedly k vypálení Ploštiny... Dokonalé filmové zpracování a šílená atmosféra vedle hereckých výkonů... Byl jsem přistřelený k židli a nedutal, bo by moh přijít nějaký práskač... (05.04.2008)

Byv, co se reflexe 2. světové války, vzdělávánán hlavně povinnými, školními projekcemi Vávroých šlaků a podobných opusů made in USSR (s čestnou vyjímkou Bondarčukova Bojovali za vlast), utrpěl jsem při prvním shlédnutí tohoto filmu v letech perestojky tak trochu šok, který mne pak nasměroval k dalším a hlavně JINÝM filmům reflektujícím tuto dobu. Je až s podivem, že takto podvratný film vznikl již v roce 1963. (30.07.2010)

Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. (11.05.2009)

Excelentní a drsné válečné drama! Partyzáni jsou vykresleni trochu jinak, než podle bolševické propagandy. Proto film musel být odklizen do trezoru. Dvě dějové linie se nenásilně prolínají a dávají vyniknout skvělé psychologii námětu Ladislava Mňačka. Jan Kačer jako postřelený Pavel, Martin Růžek jako jeho ošetřující lékař, Blažena Holišová v roli sestry Alžběty, Eva Poláková (obrovská škoda, že zemřela tak brzy) v roli partyzánům pomáhající Marty. Vlado Müller velitel partyzánů Nikolaj, Otto Lackovič jeho nástupce Ondra. Geniální obsazení, nemám slov. A jako třešnička na filmovém pásu je opět mimořádná hudba Zdeňka Lišky. Tento film je pro mě těžká srdcovka. (06.02.2023)