Zlaté časy rozhlasu

Tento film od Allena nebude patřit mezi mé nejoblíbenější. Vadí mi na něm jakási necelistvost, útžkovitost. Taky mě už začíná lehce popichovat neustále stejné obsazení (cca 15. film, co jsem viděla). Oceňuji ale Miu Farrow, která hrála lehce přihlouplou slečnu naprosto dokonale. Také se mi líbila úvodní scénka s lupiči. (02.05.2011)

Ja som si seriózne myslel, že v tomto filme nám Woody predstaví niečo ako oslavu vývoja rádia (v prvom rade) prostredníctvom nejakých menších stories. Ono sú to nakoniec menšie stories a na ich pozadí je oslava rádia. Rádio ako činiteľ, ohlasujúci napríklad vstup USA do vojny, ale hlavne zdroj zábavy a radosti. Čiže Allen nám ponúka ďalšiu zo svojich mozájk plnú rôznych charakterov, postavičiek a figúrok. No a práve tu mi všetci pripadali skôr ako figúrky, kdežto vo väčšine jeho filmov sme svedkami niekedy až psychologicky prepracovanejších postáv. Je tu zopár exkluzívnych fórikov, kopa nostalgie a pohodová atmosféra, film je to však pre mňa ľahko a rýchlo z hlavy vyfučiteľný. Ak to má autobiografické črty, tak má Woody u mňa zopár bodov navyše. (14.01.2015)

Příjemné Allenovské retro o začátcích rozhlasu a jeho vlivu na obyčejné lidi. Téma sexu a vztahů zde nejsou na prvním místě, ale ani tentokrát nemohou chybět. Atmosféra je povedená, ale film mi přišel příšerně pomalý a chyběly mi zde nějaké pamětihodné scény nebo dialogy, kterými je neurotický Woody pověstný. (13.05.2014)

Bože, ten sentiment! Samozřejmě, je to dobový film, ale určitě ho ocení každý, kdo byl někdy klukem, popřípadě prožíval svoje dětství, popřípadě kus dítěte nosí stále s sebou. I když se snímek odehrává na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Člověku, který splňuje aspoň jednu z těchto možností, dojde, co prožil, o co se snažil, po čem toužil, co ztratil, čeho se bál, čeho chtěl dosáhnout, z čeho se radoval, co očekával, co miloval, k čemu se upínal a co prožíval. Ze začátku a v první půli filmu jsem měl o hodnocení filmu malé pochybnosti, které byly však bezpečně rozptýleny rolemi Mii Farrow a Jeffa Danielse a scénou na střeše. ALE SY PŘÍŠTÍ TÝDEN RODINU NEOPUSTIL. A ANI DALŠÍ TÝDEN. A TETA ČEKALA DÁL NA SVOU VELKOU LÁSKU. ALE TEN VEČER JSME SI UŽILI. (29.11.2005)

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)