Pozor, vizita!

Opět hluboce lidský výkon Rudolfa Hrušínského, ale také slovenský herec Ľudovít Greššo v roli starce, který si nechce přiznat, že ho jeho rodina odhodila a je jí dobrý akorát jeho důchod, je skvělý. Oběma velikánům herectví dobře přihrává tehdy mladičká Veronika Jeníková, v klasické roli lékaře Bořivoj Navrátil a další. Zamyšlení nad filmem nutně vede ke konfrontaci s dnešní pandemií COVIDu a postavení lidí, jejichž život nemoc omezila. (01.04.2021)

Film, který stojí a padá s hereckým výkonem pana Hrušínského, jemuž ostatní jen přicmrndují (ok, Jeníková ještě ukáže kozy a bobra). Jako sonda nejen do života svérázného muže, který je shodou náhod bacilonosičem, ale i životů lidí na klinice, je to však pojato velmi solidně, nebál bych se říct lidsky, s jemně rozehranou psychologií i náznaky sociální kritiky, včetně myšlenek o touze po svobodě. (10.12.2014)

Z Kachyňových filmů je mi Vizita zatím jednoznačně nejbližší. Krásnej, ale nijak kýčovitej film o stárnutí, o lásce k životu, o lásce k lidem kolem sebe... A o tom, jak je důležitý držet si v sobě radost a kousek tý dětský duše po celej život. Ta poslední scéna filmu tohle všechno vystihuje nádherně. (31.07.2015)

Další brilantní film Karla Kachyni. Přesně vyvážená porce komiky a tragiky, bezvadné proklesení postav a hluboce lidský příběh. Na celé čáře kraluje výtečný Rudolf Hrušínský v úloze světáka Prepsla a ostatní herecký osaz mu zdatně nahrává. Nejlepší pasáž filmu, je, jak se stará o svého spolubydlícího "dědka" Bartůňka, o kterého rodina nemá moc zájem. V této pasáži je opravdu tenká hranice mezi smíchem a smutkem. Zdá se divné, že by mohlo spojení psychologického dramatu a komedie fungovat. A funguje. Bezchybně. (26.07.2006)

Nemocniční pokoj u mě vyvolává cosi nepříjemného. A co teprve infekční oddělení, na kterém pacienti mají ve střevech baktérie a serou jak najatí. "Salmoneloza hovnoza", jak neodolatelně pronese ve filmu pan Hrušínský fatální větu, ve mně evokuje jen nutkavý pocit mít tenhle film za sebou. Zkrátka, já se z filmu neposral. Ovšem pozor, to neznamená, že ten film není kvalitně natočený a zahraný. Mistr Kachyna mě, coby diváka, zavřel na pokoj se starou českou hereckou školou, kterou výborně uvěřitelným způsobem reprezentuje zejména Rudolf Hrušínský. Herci okolo něj mu zdařile sekundují, po stránce herecké nemám námitek. Jenže film by to neměl být jen o hereckém výkonu, popřípadě výkonech jednotlivce či více herců, ale měl by také bavit, strhnout. Obyčejný lidský příběh o obyčejné infekční, a dodávám hnusné nemoci, je však plochý, a výrazově málo průrazný. Nedovedu si například film představit bez Hrušínského. Když si odmyslím jeho figuru, je film plný epizodních charakterů, a o to víc vyjde na zřetel jeho málo barvitý příběh. Řemeslně zdatný režisér divákovi nedopřeje, aby si od vůně lizolu a nemocničních halen, tak nějak odpočinul, a jen v jedné restaurační sekvenci, opustíme brány nemocničního zařízení. Film má naštěstí dobře napsané dialogy, a s nimi ten statický ráz příběhu nějakým způsobem plyne. Plyne, ale nepádí kupředu sám, nýbrž ho posouvají herci. Kachyna nikdy neměl cit pro tempo svých filmů. Tento jeho film je zářným příkladem roztahaného filmu, možná nejzdlouhavějšího z jeho režijní filmografie. Práce s herci je až téměř obdivuhodná, jak i z nevelkých rolí dokázal režisér vykřesat něco, co už v soudobé kinematografii delší dobu chybí a chybět bude. Na příběhy obyčejného lidství, na ty byl mistr Kachyna kadet, tentokrát se však zdržel v nemocnici až nezdravě dlouho. Pocit, že ležím na lůžku a chce se mně opakovaně srát se dostavil, a to prosím pěkně, nejsem pesimista, ale zkrátka a dobře, jak jsem tak ležel na tom lůžku a volal "sestři, sestři", tak jsem nevolal jen tak nadarmo. hovno jsem měl v zatáčce, ale co hovno, byl to jenom bublající sajrajt se zvukem připomínající závody Moto GP, ta píča jedna sestřička, mně nepodala bažanta a já byl nucen to pustit pod sebe. No a tak nemám nejlepší vzpomínky na infekční oddělení, kde mně zjistili i další choroby, které doposud nebyly objeveny a vědci je za pomoci mých vzorků bedlivě zkoumají. A musím vám říct, že jsem se styděl, jak jsem se posral. Ta sestřička byla hodně sexy. Uklízela to v rukavicích a smrad to byl, jak když otevřou rigol s hajzlem plným hoven, co nasral otylý člověk za 50 let. Tu sestřičku jsem pak za rok potkal v tramvaji. Hned mě poznala a na celou tramvaj spustila: "Jééé, zdar, to jsi ty, co jsi se před rokem na infekčním posral." No a z ostudy jsem měl vlněnou šálu. Mé hodnocení: 40% (13.12.2014)