Cani arrabbiati

Po delší době jsem spokojen se solidním thrillerem. Syrový psychologický snímek sází na konfliktní situace hlavních postav. Násilí není otevřené, jak bývá u italských filmů zvykem, ale nijak se s ním nešetří. Ubodání, zastřelení, podříznutí, ponižování, znásilnění. Jelikož má film dobrou atmosféru, ani mi nevadilo, že gore efekty byly staženy na minimum. Jasný důkaz, že to jde i bez krvavých fontán, vyhřezlých vnitřností a utrhaných hlav. Větší část se odehrává v autě. Skupina zlodějů přinutí řidiče, vezoucího nemocné dítě, aby je společně s ženou - rukojmím odvezl z města. První konflikty na sebe nenechají dlouho čekat a divák si není jistý, kdo začne umírat jako první. A co s rozvernou a nepříjemně ukecanou řidičkou, která se sama pozve do téhle společnosti? Řešení bylo logické... Cynické zakončení snímku příjemně překvapilo. Ano, svět občas není to nejlepší místo k životu... (13.05.2015)

Film zajímavý hlavně ze dvou důvodů – je to jeden ze základních inspiračních zdrojů Quentina Tarantina a pak proto, že se ani trochu nepodobá předchozím filmům Maria Bavy, je tu spíše cítit vliv jeho syna Lamberta. Proto se na atmosféru tady nehraje, spíše na stálý strach dvou unesených lidí ze smrti a blíže než k poliziotteschi žánru to má k čistokrevnému exploitation. A to hlavně díky prasárničkám dvoumetrového George Eastmana (scéna, kdy nutí před očima zloduchů ženu močit ve stoje je až fyzicky nepříjemná), explicitní násilí až na jednu jedinou scénu zde není, spíše psychický teror, pramenící z verbálního napadání a neustálého strachu dvou unesených, že se jich bandité později násilím zbaví. Stísněnou náladu navozuje i fakt, že zhruba sedmdesát procent stopáže kamera neopustí vnitřek auta, závěrečná nečekaná pointa je vynikající, ale jinak to větší otisk do divákovi duše neudělá. Předchozí Bavovy filmy se mi líbily více. (19.05.2016)

Mírné zklamání. Celkem originální zápletka, leč Bavové si vybrali několik až příliš přehrávajících herců a hereček, kteří svými křiklavými výkony dost ruší jakýkoliv pokus o atmosféru a Cucciolla a Poli těžko dokážou utáhnout celý film (špatný je například i George Eastman). Ani z technického hlediska žádný zázrak (bodání nožem nebo zásah střelou jsou točeny tak, aby se muselo provádět co nejmíň efektů, krev je nepřirozeně růžová a lá naředěný kečup etc.). Pokud milujete italské thrillery, možná si příjdete na své. (17.04.2009)

Uzatvorený vnútorný priestor osobného auta ako hlavné dejisko príbehu plného emočných výbuchov, drsného ponižovania, bezohľadného násilia a prekvapivého konca. Všetko v duchu popevku "Únosy, únosy ach tie únosy" spievaného v rytme refrénu piesne Beáty Dubasovej "Účesy": účesy, účesy, ach tie účesy". Sprievodná elektronická hudba k filmu sa hodí skôr k obrázkom z nedeľného výletu do mesta ako k dramatickej útekovej scéne. Talianska thrillerová bizarnosť, ktorá emócie veľmi nevybičuje. Zaslúženú pozornosť však vzbudí konaním postáv, ovládaných nervami, podráždenými, okrem situácie samotnej, aj dusivým teplom v uzatvorenom priestore uprostred leta a napätým súžením sa, ako to celé dopadne. 79% (05.05.2014)

Ve světle Bavových opulentních hororových oper je uplatnění nízkonákladové „tělesné“ estetiky (oškliví, špinaví, zlí, a v detailu) v jeho prvním a jediném thrilleru dvojnásob překvapující (přesnější žánrové zařazení by mohlo být třeba carjacking poliziottesco). Film sice bývá zmiňován jako možný inspirační zdroj pro Gaunery (ačkoli měl oficiální americkou premiéru teprve roku 1998), sám ale zřejmě čerpal inspiraci z amerických feel bad filmů, především z The Last House on the Left (zločinecká banda s jediným racionálně uvažujícím členem, močení pod nátlakem). Bava však jde ve znemožňování identifikace s oběťmi, z nichž si nejvíce psychického i fyzického teroru typicky „užijí“ ženy, ještě dál než Craven (a ještě dál, než šel sám ve svých giallo). Přímočaré řetězení zbytečného násilí, psychopatických projevů a bizarních dialogů završuje extrémně cynický (a celý film zpětně o další vrstvy obohacující) zvrat na samém konci, hořké vyjádření celospolečenské nálady v Itálii 70. let. Namísto stupňování napětí je tenze v klaustrofobním prostoru jednoho auta udržována nepřetržitě, takže jenom čekáme, kdo udělá jakou magořinu. Potěší, že „bavovské“ záběrové kompozice tentokrát neslouží jen potěše oka, ale také k vyjádření rozložení sil, včetně náznaků, že ani oběti nejsou zcela bezbranné. Minimálně v tomto ohledu jde – navzdory exploatační lacinosti, zdání jednorozměrnosti a vysoké nepravděpodobnosti některých situací (neprobuditelné dítě) – o snímek propracovanější než ty, které Bavu proslavily primárně. 70% (30.08.2015)