Ať žije republika

Pobavila mě představa, že soudruzi od dvojice Kachyňa a Procházka očekávali oslavný film k 20. výročí konce války a rovnou ho přihlásili na festival v Moskvě. Tam musely být ty ksichty obzvlášť kyselé. Navzdory všem těm snovým představám a flashbackům je příběh velice přehledný, ale pořád mi připadá, že to nejlepší, co spolu pánové uvedení v první větě natočili, začíná až příštím filmem. (20.09.2015)

Karel Kachyňa byl mistrem vypravěčství, který dokázal kombinovat snové kompozice s drsnou a surovou realitou. Tak jako v tomto příběhu z konce druhé světové války, vyprávěného očima dvanáctiletého Olina. Takhle se má dělat film, úplně si dovedu představit, kdyby se Karel Kachyňa zhostil natáčení Nabarveného ptáčete, kterého tak parádně Václav Marhoul zprznil. Ať žije republika je přesně příkladem dokonalého estetického vidění s parádními obrazovými sekvencemi a panoramatickým vizuálem. Celou délku příběhu jsem zíral na každičký detail a záběr, tohle je unikátní případ, kde neexistuje slabé místo, nebo špatný střih. Tohle je elita a nesrovnatelné epické dílo. Ať už se jedná o vzpomínky nebo lyrické představy hlavního dětského hrdiny, nebo dynamičtější a akčnější scény, dohromady spojené v jeden nerozdělitelný celek. Mladí kluci když se nahánějí na povozech s koňmi, výbuchy granátů před utíkajícím chlapcem, kamera pořád ve střehu, v různých nájezdech, zaostřování, přibližování nebo oddalování, ty detaily a celky - těžko hledat podobné scény v jinších filmech. Precizní filmařina, kde každý obraz má svoje opodstatnění a působivost, není tam nalepen jen tak zbůhdarma (jako naopak v případě Marhoulova Ptáčete). Začínající kameraman Jaromír Šofr se zasloužil o výsledek ohromným způsobem, jeho práce s kamerou ve všech kompozicích, ať už snových nebo reálných má obrovskou hloubku, navíc v překrásném širokoúhlém formátu. Hlavní dětský hrdina Olin je zahraná postava bezprostředně a přirozeně a celý film být v podstatě pořád na scéně, to si zaslouží obdiv a klobouk dolů. Gustáv Valach a Vlado Muller - nemám slov. Ostatní neokoukané postavy realitu snímku jen zvýrazňují. Hudební práce Jana Nováka ke Kachyňovým výtvorům neodmyslitelně patří a i v tomto případě citlivě dobarvuje vývoj děje. A hlavně scénář Jana Procházky, který bez příkras a falešných ideí odtajňuje poslední válečné dny na Moravě. Tohle komunisti nemohli překousnout a tak film samozřejmě v době normalizace putoval do trezoru. Ještěže tenhle geniální kus zůstal zachován, myslím, že tohle je dílo, které u našeho filmu již nemá a nebude nikdy mít obdoby. Zároveň se posunul na první příčku mých nejoblíbenějších Kachyňových snímků a mezi nejlepší československé filmy vůbec. (13.04.2020)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)

Na môj vkus až príliš poetické a hlavne to pôsobilo nesúrodo a útržkovito. Chápem, že to bolo zámerom, no nedávalo mi to žiaden zmysel do hĺbky, takže to po čase začalo trocha nudiť. Ale ten pohľad chlapca na svet bol často veľmi zaujímavý, a hlavne emotívny, čo je zase plusom. Nadpriemer.75/100 (07.12.2019)