Já, truchlivý Bůh

Povídka Milana Kundery z jeho Směšných lásek se dočkala slušného zfilmování s výborným obsazením. Světlou chviku zažil při natáčení režisér Kachlík, jehož spojení s Kunderou působí trochu absurdně. Podle normalizačního hodnocení se tenhle film stal "Kachlíkovou daní krizovému období konce šedesátých let, které mu nedalo možnost širšího uplatnění". No, aspoń za něco se Kachlík nemusel ve stáří stydět.. (18.11.2010)

Nemohu se zbavit dojmu, že příběh je poněkud vykonstruhovaný. Svůdník, kterého hraje Kopecký, by tu nanynku dostal hned, stačilo by se vychloubat nějakým vymyšleným přátelstvím se slavným umělcem. Né, Kopecký to musí dělat tak nešikovně přes Johanku z Arku, na to mu žádná ženská prostě nemůže skočit. No ale aspoň to byla příležitost přivést na scénu výborného Landovského. (21.01.2012)

Kundera je jedným z mojich najobľúbenejších českých autorov a jeho Směšné lásky som čítal ako prvé. Já, truchlivý Bůh je vlastne taká trochu rozkošatená anekdota, ktorá iba s problémami naplní stopáž celovečerného filmu. Našťastie bol Kundera spoluautorom scenára a duo Kopecký s Landovským by dokázali pobaviť aj bez scenára. Osobitne sa mi páčil v tomto filme Landovský, ktorého herectvo aj pri detailnom pohľade a po toľkých rokoch znesie prísne kritériá. A Kopecký v dvojúlohe sprievodcu dejom a aktéra sa asi najviac priblížil k obrazu, ktorý o ňom mala verejnosť vytvorený. (26.03.2011)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)