Dvacátý devátý

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina. (23.11.2012)

Hrůznost přetrpěného zážitku, jehož obsahem je ahistorická falzifikační heroizace nejtemnějšího okamžiku dějin komunistického hnutí v česko-slovenském prostoru, tlumí alespoň elementární zvládání filmového řemesla. Chceme-li však přesto v tomto braku hledat i pozitivní momenty, najdeme je. Spočívají v jakémsi "negativu" scénáře i režie. KSČ se jeví v tomto pohledu jako nedůvěryhodná populistická síla, která větší část své energie spotřebovává na obhajobu plakátových frází-lží a soustavné ohlupování svých členů. Tou největší a tím největším je Gottwaldova postava a legenda, která na ni byla navázána. Fakt, že film byl natáčen i uváděn do kin v době vrcholícího normalizačního temna, v němž byla regenerována základní klišé stalinského stalinismu, film citelně poznamenal. A proto velmi nadčasově působí i jeho závěr. Jeden z lidsky i politicky nejhloupějších projevů, které kdy na půdě českých parlamentů byly proneseny, svou symboličnost opravdu naplnil. Zločiny padesátých - a nejen padesátých let - minulého století. (20.10.2007)

Téměř totožný jako seriál Gottwald, jen tohle je ještě otřesnější a nudnější. Dvě hodiny komunistikejch sraček, který diváka za těch 120 minut umlátí do bezvědomí. Normalizační komunisti si prostě natočili svůj film, aby se měli u čeho ukájet. Jen by mě zajímalo, kdo na tohle mohl v půlce 70. let chodit. Dokážu si představit, že na tuhle sračku se povinně vodili mladý svazáci a byla to hlavní perla školních představení, protože nikdo, kdo má pud sebezáchovy, na tohle do kina vlézt dobrovolně nemoh. A taky bych rád veděl, kde to vzalo těch vysokých 33 %. (02.06.2020)

💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀 (19.02.2024)