Stretnutia Anny

Příběh osamělé režisérky Anny, bloudící evropskými metropolemi při propagaci svých filmů. Na svých cestách Anna potkává podobně osamělé muže, jako je ona sama, kteří se jí sami od sebe svěřují s tajemstvími svých životů, sny a touhami - jakoby ale tato podobnost Annu od navázání bližšího vztahu spíš odrazovala. Vyslechne mlčky jejich příběhy a leckdy bez rozloučení odchází pryč. Nakonec se vrací do svého bytu do Paříže, kde v prázdném bytě poslouchá vzkazy na záznamníku - mimo jiné oznámení o další cestě, která ji čeká za několik dní. Anna svůj život nežije, spíš přečkává od jedné železniční zastávky ke druhé - nemá žádný cíl ani sen. Podobně jako další Akermanové hrdinka Jeanne Dielman je Anna chladná, až robotická (např. rozloučení s mužem ve vlaku do Bruselu, rozloučení s matkou...),ale i přes to stále kdesi v hloubi duše toužící po určitém smyslu života, lásce, domově. (28.04.2011)

Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let. (09.03.2014)

Setkání s Annou v režii Chantal Akermanové mají v sobě neskutečně magické okamžiky atmosféry míst hotelu, cesty, nádraží, vlaku, vzájemných setkání a tak dál, která plyne často z dlouhých statických záběrů. Líbila se mi kontrastní hra s realisticky dlouhými scénami a pak nečekanými drobnými skoky v čase – když se udál jeden z prvních střihů, kdy Anna po delším čekání a vyřizování na recepci nastoupila do výtahu a najednou už po střihu v zápětí zavírala dveře do hotelového pokoje, to náhle procitnutí v čase o pár vteřin později mě až snově uhranulo. Akermanová zajímavě propojuje motiv putování a drobných příběhů potkaných lidí (coby prvek „road movie“), stejně jako pozastavení se nad životem, vnitřními pocity a minulými zážitky Anny i dalších postav (coby součást psychologického dramatu). K silným patří část s prvním milencem (Helmut Griem) po stopách starých míst a jeho vyprávění propojující osobní rodinné drama s komunistickou historií ve městě. Silná magičnost pro mě plynula z dlouhého cestování nočním vlakem, přičemž dostalo mě už jen to sprostředkování pocitu, jaký nervák může přinést pouhé přecházení chodbou vedle kupé, je-li vlak přeplněn, také mě tu potěšila symbolická účast Hannse Zischlera, herce z Wendersova V běhu času. Trochu zaraženě jsem ze začátku přijímal vyprávění matce o událostech, které ve filmu nevidíme, tudíž jsem si nebyl chvíli jist, nakolik nepůjde o výmysl, až mi později začalo docházet, jak záměrně neúplný ten film je a asi nejvíc mě zklamal skoro až prázdně nijaký závěr. Ono to dává smysl, když název mluví o setkáních s danou postavou, než o pevném příběhu (kdo ví, nakolik paní režisérka u pár replik o filmu hlavní hrdinky stejné profese poťouchle nepomrkává právě na tenhle svůj počin?), nicméně co v nejedné scéně po velkou část filmu vypadalo u mě na plný počet, zůstává pro mě s chladným (ne)závěrem už jen na 4 hvězdičkách. [80%] (12.11.2023)

Jak už to s Chantal Akerman bývá, jedná se o čistý časový film, kdy senzomotorické schéma obrazu je upozaděno a tedy i jakýkoliv pohyb zde slouží jen jako prostředek pro nazření přirozené plynulosti času, kdy i kamera se zásadně pohybuje zleva doprava v souladu se západní konvencí vnímání časové lineárnosti, která naprosto k nám lhostejná stále plyne ve své skutečnosti, avšak pro jednotlivce je takový tok neuchopitelný, subjektivní a proměnlivý, ale právě v čase člověk žije, zakouší svojí samotu, potkává lidi, kteří jsou stejně osamělí, kteří o sobě stále mluví, zatímco Anna se nenápadně usmívá a spíše mlčí. Nehledě na profesní úspěchy nebo zjevně spokojený osobní život se Anna i muži, které potkává, časem protloukají s nevelkou nadějí na lepší zítřky, jako například muž kouřící ve vlaku: "Třeba v Paříži potkám dívku. Třeba se zamiluji." (což je snad nejpůsobivější scéna). Akerman je úžasná inovativní umělkyně, která se v českém prostředí netěší velké známosti, ale její vliv na spoustu filmařů jako Haneke, Tarr, nebo Tsai Ming-Liang je nepopiratelný. (23.10.2022)

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo. (01.05.2024)