Je, tu, il, elle
Je, tu, il, elle
I, You, He, She
Réžia:
Chantal AkermanObsahy(1)
Křehký snímek, postupující od dobrovolné izolace k milostnému splynutí, je klasikou lesbické kinematografie. Nezakládá si na identitárním ani estetickém purismu a něžně přes sebe vrství rovinu autorství, perfomance a queer ženství. Jako by Akermanová prostupovala každým osobním zájmenem a coulem svého nezařaditelného debutu. (Letní filmová škola)
(viac)Recenzie (8)
Film, kde jsem vůbec nevnímal žádný mechanismus - střih, herecké výkony, kamera. O postavách víme jen to, co vidíme, a úplně to stačí. Vlastně o nich skoro vůbec nic nevíme. Možná ta závěrečná pasáž, ta už se mnou zas až tak nic nedělala, vzhledem k tomu, co jsem si prožil(a jak jsem si prožil) předtím, kde jsem pořád, díky režii, žil v nějakém neproniknutelném, ale přitom dotknutelném stavu. ()
Film je možné rozdělit do tří částí. V první přešlapuje Chantal Akerman nahá po přízemním bytě, stěhuje matraci, jí cukr a píše nekonečný dopis. Voiceover je v konfliktu s realitou, přičemž úvodní věta zní „A tak jsem odešla“ a vy cítíte, že tohle není začátek. Druhou částí je epizoda s kamioňákem, kdy jde handjob ruku v ruce s existencionální rozpravou, z níž zůstane jen chvilková spřízněnost. Pomyslný kruh života se uzavírá v závěrečné třetí části zachycující netradiční návštěvu ex-přítelkyně, která vrcholí dvacetiminutovou lesbickou scénou. Řekla: „Zítra musíš odejít.“ Víc než cokoliv jsem si užíval nedotknutelný stav, do nějž mě film dostal. Není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost. ()
Pozdější filmy Akermanové na mne kdysi udělaly dojem, snad se mi líbily audiovizuální estetikou, nad kterou jsem tehdy příliš nepřemýšlela, zřejmě z nedostatku příležitostí podobnou kinematografii vidět. Toto je je ale snobská prázdnota. ()
Spolu s Mojí nocí s Maud pro mě jeden z nejkrásnějších černobílých filmů, nejněžnějších, nejzvláštnějších... opět takové poklidné okouzlení. ()
Chantal Akerman rozhodně nebude moje oblíbená autorka, protože její filmy jsou prostě formálně takové, že mi nesednou. Já mám rád příběh. Tady mi chybí. Černobílá kamera filmu je krásná, ale co se před ní odehrává, mě v podstatě celou dob nezajímalo. Že by se mi nechtělo o dění přemýšlet? Nebo je to prázdné? ()
Myslím, že překlad do češtiny by měl zahrnout celé jednotné číslo, tak jako originál: "Já, ty, on, ona, ono". Od množného čísla se název, jako celý film, distancuje. Nejradějí bych se ovšem smířil s názvem: "Já, on, ona" - proč by mě do toho (ty) měla zatahovat. Film-performance se odehrává v prostoru čekání "až naprší a uschne" (či až nachumelí a roztaje, viz film). Nebo také ve třech "ročních" obdobích, která se neustále opakují. Film je svým způsobem zneklidňující, ale i uklidňující. WillBlake píše něco o "nedotknutelném stavu" (někdo jiný píše o "dotknutelném") a není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost. ()
Ahoj, já jsem Chantal Akermanová a tohle je můj první film... je asi nejpřesnější vyjádření, jakým jde tohle silně specifické dílo shrnout. Akermanová v něm jednak poprvé ukazuje důležitost "pocitové tělesnosti" ve svých vyprávěních (což pak použije v Celé noci), pak taky zálibu v existenciálních monolozích (což je nedílnou součástí Les Rendez-vous d'Anna) a v poetice každodenních míst (což přebírá nejspíš z kritického Hôtel Monterey, ale plnohodnotně s tím pracuje v News from Home). Věřím, že se tam dají najít i podobné prvky jako u Jeanne Dielmanové, ale tu si šetřím, tak zatím nemůžu posoudit. Výsledkem je hodně experimentální dílo, kde se moc nemluví, je v něm minimum lokací a rekvizit a je plné dlouhých scén tvořících určitý styl, který vrcholí patnáctiminutovým lesbickým sexem. Je to krásně natočené, chytře rámované, ale za sebe nemůžu říct, že by na mě zvolená forma a poetika nějak zvlášť fungovala. To nimrání se v osamělosti, odcizení a nepochopení světa mě nebralo tolik, jako existenciální monolog kamioňáka, přičemž scénám z této kategorie není věnována taková pozornost jako těm z první. Zkušenost je to určitě zajímavá, ale z Akermanové tvorby mě mnohem víc oslovují jiné filmy. Slabé 3* ()
Celovečerný debut Chantal Akerman je miestami až hypnotický, a to predovšetkým vďaka použitiu dlhých neprerušených a precízne komponovaných záberov. Je, tu, il, elle je najmä o odcudzení a intimite. Odcudzenie voči divákovi je badateľné už v názve filmu, nijaké mená, len zámená: JA (protagonistka v podaní samotnej režisérky, čo pozdvihuje osobné zámeno na úroveň za hranice filmovej postavy), TY (adresát protagonistkinho monológu, teda divák), ON (nadržaný kamionista) a ONA (protagonistkina milenka). Ďalším znakom odcudzenia postavy je aj úvodná scéna so záberom zobrazujúcim protagonistku sediacu chrbtom k divákovi, či kompozícia mizanscény zvýrazňujúca izolovanosť hlavnej postavy – spôsob snímania jednotlivých scén navodzuje dojem, že v miestnosti je len herečka a kamera. Odcudzenie sa však vyskytuje aj medzi postavami – protagonistku od vonkajšieho sveta oddeľuje sklená tabuľa okna. Po odchode z izolácie protagonistka stretáva kamionistu, s ktorým však neprehovorí. Dokonca v scéne v bare ona jediná stojí mimo rady mužov opierajúcich sa o barový pult. Prostredníctvom postavy kamionistu dostáva viac priestoru aj téma intimity započatá v náznakoch už v úvodných scénach v izolácií. Scéna s masturbáciou a následným kamionistovým monológom o jeho rodinnom živote a sexuálnych fantáziách je akýmsi medzistupňom vývoja samotnej intimity vrcholiacej vo vášnivej milostnej scéne na konci filmu. Zvolený spôsob narácie evokoval denníkové záznamy, čo dokonale ladilo s celkovou minimalistickou formou príbehu. ()
Reklama