Žert

Ďalší antirežimovo ladený film českej novej vlny. Jireš ale neostáva iba pri kritike praktít súdruhov, dotýka sa aj psychológie postáv a rieši otázku pomsty, ktorá v podstate stojí samostatne a nie je závislá priamo na zločinoch komunizmu, ale všeobecne. Tieto dve zložky sa výborne dopĺňajú a som rád, že Jireš neostal iba pri tuctovom (i keď točenie podobných filmov v totalite samo o sebe nebolo tuctové) odmietnutí režimu. Somr sa do úlohy výborne hodí, avšak skutočným esom je káderácky nesympatický ksicht Ludeka Munzara, ktorý si toho bol chudák asi aj vedomý. Ja som mal ešte radosť z toho, že žijem aspoň v tej dobe, v ktorej žijem, pretože si myslím, že disponujem rovnakým suchým humorom, ako Ludvík a niekoľkoročnú prácu "dole v dole" by som psychicky asi nezvládol. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Neviem prečo Munzarova milenka išla pre zmrzlinu, ale kúpila cukrovú vatu. Tá asi bude aj nejakou vtipnou metaforou, napríklad toho, že si treba poriadne "osladiť jazyk" predtým, než niečo pred kádrami trepnete. (31.10.2013)

Osud hlavní postavy byl zajímavej a dal by se o tom určitě natočit daleko lepší film. Tohle mi přišlo jako nevyužitej potenciál. Když nebudu počítat některý vzpomínky z pracovního tábora, což bylo dohromady cca 15 minut, tak mi zbytek filmu přišel dost slabej. Josefa Somra mam rád a film jsem dokoukal hlavně kvůli němu. Hrát v hlavní roli nějakej méně oblíbenej herec, tak to pravděpodobně vypnu. Česká nová vlna se poněkud minula s mym vkusem. To fakt radši těžkopádný normalizační komedie od Schulhoffa. (15.02.2012)

Jak kniha, tak film jsou rozporuplné, samozřejmě hlavní hrdina je hajzlík, ale stejně tak doba a lidé kolem něho jsou hajzlíci, a daleko větší. Kdo může srovnávat? Jenže tady najednou máme i možnost srovnání s černými barony, v protikladu k moravským lidovým písničkám, a najednou to kruté podobenství (on ani Kundera nic jiného neumí, než krutá, mrazivá podobenství, v nichž se promítá jeho zhrzenost) má i něco navíc. Současnost se prolíná s minulostí o to děsivěji. Jirešova dokonalá, minimalistická a úsporná režie celé vyznění pak jenom podtrhují. Jediné, co mi vadilo na knize i filmu, je blbost hlavního hrdiny, který si nezjistil skutečný stav věci před tím, než se začal "mstít". (28.10.2012)

Padesátá léta a jejich odpadový odkaz působila svou tíhou už na současníky a zejména pak na ty, kteří byli jejich nechtěnými účastníky a nezřídka i mravními spolupachateli. Tedy i na generaci Kunderovu, Kohoutovu, Vaculíkovu, Jiráskové a mnoha dalších, kteří z mnoha důvodů - nejčastěji pro mladický věk - podlehli v druhé polovině čtyřicátých let vábničce navenek idealistického projektu KSČ. Hlavní postava, do níž jsou zřejmě sneseny zkušenosti mnoha lidí této skupiny, svým životem i svou bezmocí, krystalizující do touhy po černobílé mstě-odplatě, svou ponurou životní cestou i naplněním své chorobné touhy zjišťuje, že vlastní vnitřní problémy není možné řešit snížením na úroveň zhoubců a reflektovat je navíc do lidí, kteří s původními ději mají jen málo společného. Při posuzování a srovnávání kvality literární předlohy a filmového zpodobení není možné překrývat písemnictví a obraz; na to jsou obě umělecké řeči až příliš odlišné. Společný jmenovatel - pocit tísně a bezmoci, vlastní dnes i nemalé části polistopadové populace - , který prostupuje celý ŽERT, vrcholí závěrečným Jahnovým povzdechem, že zbil nepravého. Ale jakého nepravého? A tak na vylučovací scény padesátých let, ze kterých mrazí i dnes - bylo to v našem hraném filmu zřejmě poprvé, co byly podány v takto obnažené podobě - nenalézáme odpověď nejen ve více než 40 let starém díle, ale ani dnes, v naší současnosti. Tato nadčasová hořkost bezmoci a bezradnosti ŽERTU je plně ne nadčasová, ale - bohužel - současná. (14.07.2010)

Od Kundery jsem nikdy nic nečetl, ale co jsem četl o něm, tak zdejší hrdina ve své nesnesitelnosti, aroganci a zahořklosti dost věrně odpovídá tomu, jak jsem si ho vždycky představoval. Osobně mě nejvíce zaujal motiv o zestárnuvší budovatelské mládeži, která, zatímco byla v 60. letech svědkem kritické revize socialistických hodnot, měla svázané své vzpomínky na mládí s monstrózními oslavami, pochody a optimistickými písněmi o přestavbě a nové době. Co se týče samotného Ludvíka, ten si měl vzpomenout na zlidovělé rčení "Kdo chce tančit se Švorcovou, nesmí se divit, že přijde gulag." (16.10.2022)