Valerie a týden divů

Když jsem byl malý, ještě menší, až úplně malinký klučík, byl jsem Valérií uchvácen. Kdybych tehdy znal slova, která znám teď, řekl bych vám, že se zde ve snovém oparu mísí erotično s hrůzou, což je samozřejmě naprosto famózní kombinace. Sledoval jsem to na naší staré černobílé televizi, a byl v sedmém nebi. Nebo taky možná v nějaké jiné dimenzi, kam děti občas chodí. Chápal jsem ten film. Velice dobře jsem mu rozuměl - pamatuji si na to. Teď už to zdaleka není takové. Čím jsem starší, tím jsem asi menší surrealista. A dobře mi tak. (27.08.2007)

Moje první setkání s tvorbou Jaromila Jireše (stydím se) a to setkání z nejlepších. Přesně typ filmu, který mám rád - zlověstný, tajemný, lehce morbidní, se znepokojivě erotickým podtextem. Potěšilo krásné prostředí Slavonic - perly renesance a uhrančivá Schallerová. Zajímavé bylo, kolik herců byla dabováno - to už si dnes skoro nikdo nedovolí, přesto to skvěle funguje a má to takový punc "staroby". Ten tchoř je jedním z nejošklivějších lidí, co jsem kdy viděl (a to jsem toho viděl nemálo), zlověstnější babičku jsem taky snad ještě neviděl (pohled z rakve). HUDBA: Luboš Fišer, Jan Klusák - zlověstná jako film, hravá jako film. Vlastně střídání několika skladeb - není zapotřebí patnácti tracků jako dnes a není to na škodu, spíše naopak. (05.11.2008)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Tento film mixuje hravý český poetismus s béčkovým hororem. Scény s upírem, jako by vypadly z nějakého starého hororu, což byl asi záměr tvůrců, ale vypadají televizně, lacině, což se sice dá vysvětlit "pouťovým" zabarvením poetistického světa, který hledá "hluboké v mělkém",ale mně to spíš přišlo jako důkaz nedokonalého spojení těchto dvou rovin filmu. Právě u postavy upíra jako kdyby málo fungovaly dialogy, působí kostrbatě. Co se ale musí pochválit je rozhodně kamera, která z tohoto filmu dělá oku lahodící podívanou...ale je to nuda (09.05.2004)

I kdyby na Valerii nebylo nic více, než jen podmanivé estetično krásné kamery, snímající divadelně bizarní a hrůzyplná monstra se stejnou ladností, s jakou snímá i krásné nedospělé dívky v nichž se mísí nevinná cudnost s něžnou erotičností... i kdyby na ní nebylo nic víc, i tak by šlo o výjmečný film. Ale krom úchvatných obrazů nabízí i něco víc - ne příběh, který je zde surreálně nepochopitelný a nesmyslný, ani napětí, či emocionální katarzi,... Valerie a týden divů nabízí v prvé řadě pocity, atmosféru, opojení okouzlujícím snem. Jako Alenka v říši divů je čirou fantasií tvrdě se vzpírající všem pokusům o racionální uchopení - a racionálno trpí a dožaduje se vysvětelní, které však není... až postupně tiše vzdává svůj marný boj a nechá mysl volně plynout... a snít si krásné noční můry. 8/10 (12.05.2011)