Valerie a týden divů

Nevšedný, raz veselý, inokedy tajomný až desivý, vždy ale snovo farebne rozihraný svet dospievania mladučkej Valérie, bývajúcej so svojou upätou matkou. Spoznávanie zmýšľania a konania dospelých, na hrane detstva, vyznieva miestami hororovo. Príliš divadelno prehrávané prednesy dialógov zatieňujú nesporné výtvarné a výrazové kvality filmu. Použitou symbolikou i náladou pripomína Chytilovej Ovoce stromů rajských jíme. (20.10.2004)

Film je úchvatný a nezměřitelně odvážný i po létech a dnes se mi zdá nepochybné, že hodně scelujících kvalit a jemných přechodových škál smyslnosti i smysluplnosti získal spoluprací Jar. Jireše právě s nekompromisně osvobozenou a žensky sebevědomou umělkyní Ester Krumbachovou. Kdysi, ještě v dřevních dobách mých filologických studií, pro mě bylo zlomovým překvapením a příkladným poučením, o kolik rovin je tenhle filmový převod srozumitelnější, dramatičtější, osvobodivější, okouzlivější a přiléhavější než Nezvalova knižní předloha, jež je ve skutečnosti dosti únavně a bezduše poplatná spíše teoretickým zásadám poetismu, než že by se chápavě a atraktivně vciťovala do fantazií dospívající dívky v horkém létě, což ji činí překvapivě nudnou, zvlášť pokud jste dříve viděli film s jeho nábojem imaginativně výbušné kombinace světlé a něžné milostnosti, zvědavosti, dychtivosti, dojemnosti a křehkosti, podbarvené a ohrožované spodními temnými strhujícími proudy nebezpečnějších podob touhy. *** Věřím, že v případě, že by čtenář dostal do ruky jako první literární text, ztratí se v rozbředlém sledu halabala skládaných, vrstvených a mnohoslovně rozvíjených představ, jež v něm neprobudí potřebu podívat se na tento zásadní počin českého filmového magického realismu (čistě moje škatulka, vzniklá tomuhle dílu na míru). *~ (28.06.2020)

Valerie žije vo svete kde je tchor obávaný zloduch lebo je vlastne upír, ktorý paktuje s jej babičkou aj keď je prudko veriaca. Vo svete kde sú všetky ženy lesbičky, s čím sa nevylučuje nie práve súrodenecký vzťah hlavnej predstaviteľky a jej brata, bez ohľadu na to, či je ich otec tchor alebo nie (táto dilema sa odhalí až pred koncom, bude to naozaj napínavé ako v správnom horore). Vo svete kde nenapúdrovaná babička je vlastne mamička alebo mlado vyzerajúca babička tváriaca sa, že je sesternica a pri tom je vlastne tiež upírka, chytila to totiž od tchora. Medzitým sa občas ukážu nejaké tanečky, pavučiny, krv alebo pletenec ženských tiel. No čo viac napísať, vrcholový surrealizmus. (13.04.2012)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost. (26.12.2010)