Prodloužený čas

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

Výtvarné diela manierizmu, na ktorých často muži dvomi prstami skúmajú prsnú bradavku ženy. Komentár profesora dejín umenia k nim obsahuje najmä postrehy o láske (vášnivej mileneckej, či vyhasínajúcej manželskej), o smrti. Sám trávi voľný čas podobnými úvahami v prítomnosti mladšej milenky, v byte plnom kníh pri písaní knihy alebo v ordinácii. Vyrovnávanie sa s pribúdajúcimi rokmi v područí choroby, láska nerovnako starých milencov – a čo z nej zostáva po vzniku manželstva, jemná kritika skostnatenosti akademických štruktúr za komunistov. Smutná komédia so skvelým Milošom Kopeckým v hlavnej úlohe vo výslednici patrí k miernemu nadpriemeru. (07.11.2004)

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

„Co je to za život?“ Otázka, kterou si většina z nás položí velmi často. Ne pořád, to ne, domnívám se, že řada z nás se „naučila žít“ a život milovat. Ale okusit tvrdou realitu hrozby předčasné smrti kvůli zákeřné nemoci, to člověka teprve naučí pořádně život užívat - bohužel. Pořád se omílá dokola - žijte každý den tak, jako by měl být váš poslední - a pár lidí si myslí, že tak skutečně žijí a druzí zase, že na to mají dost času, jiné věci jsou přece přednější. Je úsměvné, že řada lidí skutečně začne žít, teprve když si opravdu uvědomí cenu života, a občas je to už hodně pozdě. Charisma Miloše Kopeckého ani v tomto filmu nezklamalo, a navíc mám velmi ráda filmy, které chytnou za srdce, jsou mi zkrátka tak nějak blízké. Až na malé nepochopení pohnutek jedné z postav k nevěře mě tento film neuvěřitelně oslovil, zřejmě i proto, že už jsem tak nějak ztratila tu sladkou nevědomost mládí a občas si hodně citelně uvědomuju, že život je jen jeden a nemá smysl ho nechat jen tak promrhat, protrápit, musí se Žít. (07.12.2014)

Mimořádně nevýrazný film o muži trpícím rakovinou, který mě ani na minutu nevtáhl do děje. Miloš Kopecký se mně líbil více v jiných rolích, ale vlastně díky němu jsem se na film dodíval. Jinak k absolutní nudě scházel jen krůček a rozvláčné tempo, které režisér Jireš nasadil, navodilo pocit, že to trvá podstatně déle než jen 85. minut. Hluboce lidské filmy mě poslední dobou vůbec neoslovují. S úctou ke Kopeckému 50%. (21.10.2011)