Lev s bílou hřívou

Moje milovaná záležitost. :) Filmový epos Jaromila Jireša, v němž se Jirešův režisérský talent dokonale mísí s genialitou páně skladatele Leoše Janáčka a taky s precizním herectvím Luďka Munzara. V této době Munzar již měl za sebou spoustu jedinečných kreací na divadelním jevišti i před televizní kamerou, a velkou roli v podobně velkém filmu na velké plátno prostě potřeboval.Za mne jeden z vrcholů životopisného žánru v československé kinematografii. Silně umělecké zpracování v dlouhé stopáži, vypjatý Janáčkův osud a hlavně operu chtějí speciální náladu, ale ten filmový zážitek a atmosféra nabitá emocemi pokaždé stojí za to! Důležité kapitoly z Janáčkova života se skvěle prolínají se všemi áriemi, a dohromady vytvářejí, nebál bych se říci, velkolepou filmovou symfonii. Symfonii, v níž nechybí ani dirigent – noblesní Jiří Adamíra. Nepovažuji se za milovníka opery, v dětství jsem nikdy k její poslouchání či obdivu nebyl vůbecc veden, ale tohle je jeden z filmů, který mi ukázal, jaký velký operní umění v zajímavém zpracování může přinést. Za některé abstraktní scény erotických představ, negativní halucinace před prázdným jevištěm nebo obraz posmrtní oslavy by se rozhodně nemuseli stydět ani světoznámí režiséři historických filmů. A já se nestydím za to, že tenhle snímek u mně na celé čáře překonal Oscary ověnčeného Amadea, natočeného přibližně ve stejném období. 95% (28.07.2017)

Vlastně jsem byl až překvapený, jak moc mě to chytlo a jak mi ta krapet přehnaná dvouhodinová stopáž nakonec vlastně nevadila. Tohle je svým způsobem dost fascinující film - jak precizně propojuje operu s úžasnými obrazy, jak líčí jedno období života Leoše Janáčka tak, že se v něm na první pohled moc neděje, ale ve skutečnosti má propracované postavy včetně vztahů mezi nimi, jak vhodně vybraní herci tu jsou, včetně Munzara nebo taky Žilkové, jejíž obsazení mě tu zpočátku hodně překvapilo, ale i když si nakonec moc nezahrála, předvedla jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů hned po Zapomenutém světle a Otesánkovi... Působí to místy dost všedně, jako takový klasický československý film, ale vždycky, když jsem si to tom filmu začínal myslet, přišlo něco co mě utvrdilo v opak. V závěru mě to sice bůhvíjak emočně nezasáhlo a možná jsem i čekal něco "silnějšího", ale i přes to všechno jsem měl hned po dokoukání jasno, že tohle musím někdy vidět znova. No a v neposlední řadě jsem se v pár hudebních scénách vrátil nostalgicky do svého dětství, kdy jsem neustále poslouchal Classic FM a často u té vážné hudby i usínal, takže pro mě ten film má ještě další, dost osobní rovinu. Začínám mít pocit, že osmdesátky byly Jirešovým nejlepším obdobím, protože to, co se mi od něj líbilo nejvíc, pochází právě z osmdesátek. To abych se na ně u Jireše víc vrhnul, mohlo by mě v nich čekat ještě dost zajímavého... Nebo v to aspoň doufám. Miloš Forman s tím svým slavným Amadeem se oproti tomuhle může jít zahrabat, a to nepřeháním. 4* (21.08.2022)

V Brně jsem nedávno objevil hrob Olgy Janáčkové a začal jsem se pídit, proč zemřela tak mladá. A vida, mohl jsem si ušetřit sáhodlouhé guglování, počkat si na tenhle film a hned jsem chytřejší. Navíc, Olgu velmi pěkně zahrála Veronika Žilková, jinak mám k její prezentaci z 80. let celkem výhrady. Lev s bílou hřívou je precizně zpracovaná sonda do života velkého skladatele a přes lyrické odskoky je to pozoruhodné a neprávem opomíjené dílko se solidními hereckými výkony, zvláště ve velmi nestandardním manželském vztahu podaném duem Munzar-Hlaváčová. Takže jediné, co mi vadilo, byla pro mě těžko stravitelná hudba. Ovšem od životopisného filmu o Leoši Janáčkovi nelze čekat Mozarta, žeano:-) (08.07.2010)

Zajimavy vysek ze zivota jednoho z nasich nejuspesnejsich hudebnich skladatelu. Ne, ze by se jednalo o film, ktery bych si chtel poustet dvakrat do roka. Jedna se ale o velmi dobre natoceny film a Munzar v roli Janacka podava dost mozna jeden ze svych nejlepsich hereckych vykonu. Nepravem opomijeny film. (23.04.2020)

Velmi silný a krajně nedoceněný film zobrazující Janáčka (od koho jiného než největšího milovníka vážné hudby mezi českými režiséry) v jeho bojích, vášních (ale i pochybnostech), inspiracích a hudební originalitě. Poetická kamera Jana Čuříka pak přímo čaruje s evokací přelomu 19. a 20. století (Luhačovice) a v oživení Janáčkových fantazií (při umírání jeho dcery a zároveň vzniku Její pastorkyni, přerod jeho múzy ve vášnivou Cikánku). Výborný byl i výběr a vedení herců, překvapují i taková Zlata Adamovská nebo Veronika Žilková, které jsou zde kupodivu skutečně zajímavé. (27.04.2010)