Gauguin

Vzhledem k tomu, že sám studuji malbu, na tenhle počin jsem se obzvlášť těšil. Čekal jsem výpravný film s podmanivou hudbou a působivými záběry na scenérii exotického Tahiti. Místo toho jsem dostal zoufale nudnou (výpravou spíše televizní) sondu s mdle unylou hudbou do bídou zmrzačené mysli bohéma, kterému se nechce makat a myslí si, že na Tahiti mu budou padat do huby pečený holubi, ale nakonec tam nedokázal najít ani kokos; hlavně, že kvůli tomu opustil ženu, děti a přátele. Vincent Cassel vypadal, jako že natáhne bačkory dřív, než ta vleklá nuda skončí. Byl jsem na tom bohužel v kině, kde se to nedalo přetočit, takže jsem trpěl úplně stejně, jako Gauguin. Ten si tam našel hnusnou domorodku, kterou namaloval 40x jinak, a když to od něj nikdo nechtěl kupovat, protože v té době se nejednalo o nic převratného, tak si zase sbalil svejch 5 švestek a vrátil se do Paříže, kde ho živilo ministerstvo pro asociály. To ale všichni víme, takže se nejedná o žádný spoiler. Vzhledem k tomu, že to zas až takový "génius" nebyl a jeho tvorba začala být cenná hlavně tím, že se dochovala a získala historickou hodnotu, žádnou zvláštní euforii jsem bohužel při těch několika málo nepovedených záběrech, kdy tvořil, neprožíval. Cassel totiž držel štětec jako stará pana pinďoura, čehož si režisér Edouard Deluc buď nevšiml anebo mu to naopak poručil pro efekt. Navíc se vůbec nedozvíte, proč maloval, jak maloval, čím maloval, jak si míchal bary, kde na ně bral, jaká plátna používal, zkrátka nic, proč jsem na film šel. Zdejší vysoké hodnocení opravdu nechápu. Jednu hvězdičku dávám za výdrž Vincenta Cassela, kterej to natáčení nakonec přežil až do konce. (26.05.2018)

Příšerně nudná záležitost... Kdybych nebyl obeznámený s fakty, domníval bych se, že sledujeme příběh lásky a zrady mezi nějakým ztraceným francouzským dřevorubcem a tahitskou vesničankou, kteří volný čas tráví sexem a malováním. Tahitské období je pro Gauguina a jeho tvorbu stěžejní, nicméně pro všechny diváky znalé i neznalé by určitě bylo prospěšnější nahlédnout i trochu do jeho předchozího života, přátelství s Van Goghem atd. Cassel standardně podává slušný výkon a namaskovaný je uvěřitelně. Celkově ovšem zklamání. (10.12.2019)

Stejně jako před tímto snímkem viděnou Nejtemnější hodinu, považuji Gauguina za příjemné historicky životopisné dílo, které toho zas až tolik nabídnout nemohlo, protože se v něm nemělo moc co dít. Bylo ale zajímavé sledovat život jak jinak, než dříve zavrhnovaného umělce a jeho strasti. Pro milovníky umění určitě super zážitek, já uděluji hezký průměr. (16.08.2018)

Potemnělá náladovka ovlivněná filmy Terence Malicka, která překvapivě poeticky pracuje s tahitskými kulisami - vypadají velmi ošuntěle a melancholicky - a s tváří i tělem Vincenta Cassela, který od prvního záběru vypadá, že v tom dalším umře. Scénář pracuje s vynechávkami a nedořečenostmi, ale občas voiceoverem čerpá z Gauginových dopisů ženě, což funguje spíš rozpačitě. Na poměry biopiců příjemně nedidaktické, byť jasně odvozené. (27.05.2017)

Exteriéry a Cassel super (jak jinak). Kdyby ale hlavní postavou nebyl dnes slavný malíř, jeho příběh z Tahit by neměl jediný důvod být zfilmovanej (ani napsanej, ani cokoliv). Pokud se ovšem o Gauguina zajímáte, uvidíte, při jakých příležitostech (asi) namaloval některé ze svých slavných kousků. A že byl, stejně jako van Gogh, do společnosti nezařaditelným chudákem. Do jeho vnitra ale snímek nepronikne. Pro vynikající filmové zobrazení utrápené duše a mysle, múzy a motivace výjimečného malíře si dejte spíše Schnabelův kousek At Eternity’s Gate. Sice je o van Goghovi, ale nemalou roli v něm sehraje i Gauguin coby jeho blízký kamarád. (16.10.2020)