Krik

„…a budeme si jako číst.“ Po mých 4 předchozích filmových zkušenostech jsem nad Jirešem na dlouho zlomil hůl. A možná, že šlo o rozumné rozhodnutí, poněvadž Křik, jeho celovečerní prvotina, ke které jsem se nakonec nejistě osmělil, se mi překvapivě líbila. Bavil mě už ten způsob vyprávění formou rekonstrukce porodního dne prokládaného útržkovitými momentkami z různých fází vztahu hlavního páru. Člověk se o nich leccos dozvěděl a někdy si i přál, aby se u nějakého toho flashbacku směl zastavit o něco déle. Vše navíc zpestřuje zvuková stopa často nekorespondující s obrazem, v několika momentech má na diváka mnohem větší emocionální dopad, než kdyby to viděl. A navzdory žánru (drama) jsem se i několikrát zasmál. Škoda toho mezinárodně-politického přesahu a trochu nešťastných odboček, které odvádí divákovu pozornost jinam. Celkově hodnotím slušnými 4*. „Mužský by se měli zabít, no né?“ - „To se ví.“ - „Já vám přečtu, co mně píše. On se mě ptá, kde mám polívkový kostky. To mně napíše do porodnice?!“ (28.06.2017)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. (08.10.2011)

Tak tady mi Jireš zase moc nesedl. Sice to má příjemnou stopáž a chápu, co tady Jireš chtěl všechno říct, o co všechno se snažil a kým vším se inspiroval, ale mě ta forma prostě moc nesedla. I když je to vlastně experimentální film. Světlá místa se tu sice objevila, ale celkově mě to nijak nepohltilo, nijak zvlášť nezaujalo, neoslovilo a nějaký silný zážitek z toho mi holt chybí. Takhle je to jen zajímavý experiment, u kterého objektivně oceňuji některé nápady, ale tím to tak končí. Osobně mě asi nejvíc zaujalo až dokumentární zobrazení tehdejší Prahy, které je podobně hektické a uspěchané jako dnes. A naštěstí i to byl Jirešův záměr a i to chtěl Křikem ukázat. Jen mám popravdě pocit, že toho chtěl ukázat až tak moc, že to občas nešlo dohromady a nakonec z toho všeho stejně nejvíc vynikne ta Werichova řeč v závěru. 3* (26.05.2022)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)

Je to jirešovská juvenílie, která budí - navozuje - dojem zralého vrcholného díla. Mikrostruktury citu, reality rychle se blížící rodiny i reality tehdejšího Československa jsou víc než mistrovské. Abrhám jen dokazuje, proč je velkým hercem (v době natáčení filmu mu bylo kolem 23 let); podobně sympaticky vyznívá i jeho partnerka v roli Eva Límanová. Film jakoby byl antipodem Chytilové HRY O JABLKO. I dnes jsou muži a ženy, kteří si rozumí a vzájemně vytvářejí zralý oboustranně sdílený sourodý vztah. (18.02.2017)