...a pozdravuji vlaštovky

"Odkuď jsi?" je důsledek toho, že Magda Vášáryová je natolik znalá horňáckého nářečí, jako Jaromil Jireš normalizace. Dennodenně chodím na stejnou gymnázku, jako naše hlavní postava Maruška Kudeříková. Dennodenně projdu mnohokrát okolo obrázků z filmu. ...a pozdravuj vlaštovky je film, který si mnozí pamatují spíše jako povinnost ze školy, ale je to škoda, ten film má na víc. Je krásně natočen, i když svým způsobem je to k smíchu. Film, který je z velké části natočen pouze jen pro prezentaci komunistického režimu, ho svým způsobem vlastně vyzobrazuje. Dobrá dost pozadí, jdeme raději na samotné dílo. Maruška Kudeříková je určitě jedna z nejzajímavějších osobností ze Strážnického kraje a jsem ráda, že něco takového bylo o ní natočeno. Pěkně plynoucí film o neodvratném osudu mladé komunistky. Není to jen o smrti, ale i štěstí. Pulzuje to v lidech alespoň malé hrdosti pro český národ. Špetky nacionálních pudů. Film není krutý, je jemný, ovšem svou podstatou drsný, a to je důležité a je to jen dobře. Mladá Magda Vašáryová je v tomhle dílku prostě skvělá, a to mi nikdo nevymluví. Až na to, že Jireš, jako muž 60. let zklamal, musím dát 4 hvězdy. Po dlouhém uvážení a vidění znovu jsem to stáhla na dvě. (17.03.2011)

"Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou" Citace z posledního dopisu Marušky Kudeříkové. Ta skutečná  byla totiž věřící, a proto mi tady to Maruščino "hanobení" víry znělo tak falešnými tóny. Holt, bylo třeba se přizpůsobit normativu doby.  Vašáryová ale jinak naprosto excelentní, byť na tuhle depresemi zahuštěnou kaši je třeba mít zrovna chuť. Noční  a neospalá projekce  mi ji vcelku zajistila. Čtyři. (01.11.2022)

V druhém odboji, v čase černobílých dějin, nebyl čas na rozlišování podle politické konfese. Rozhodovalo jedno: buď s národem, nebo s jeho vrahy, buď činně, nebo alespoň pasivně, buď pro demokracii, nebo s totalitou. VLAŠTOVKY vedle ŽERTU přiřazují Jireše jednoznačně do filmové vlny šedesátých let. Je to i zdařilou volbou tématu. Marie - Maruška - Kudeříková je svým dosahem evropsky významnou postavou protinacistické rezistence. Literárně nadaná dívka, ušlechtilá komsomolka z odbojové křesťanské rodiny (její otec byl ve Vnorovech, odkud Maruška pocházela, předsedou MNV za lidovce až do své smrti r. 1947), se svým skrovným literárním odkazem víc než rovnocenně přiřazuje po bok Anne Frankové i Sophie Schollové a je jednou z legitimací hloubky, významu i legitimity světového rozměru našeho druhého odboje. Významu postavy odpovídá i režisérova metoda retrospektiv, která nejlépe zrcadlí dívčino rychlé vyspívání k plnohodnotnému ženství. Potěší střídmá a výstižná kresba jak gestapáků, tak prostředí vratislavské ženské věznice i dozorkyň a ostatních lidí německého personálu. Jireš se tu s úspěchem vyhnul levným ideologizacím a démonizacím a zjevně se snažil držet doložitelných písemných pramenů i vzpomínek. VLAŠTOVKY - spatřuji v tom jejich další velkou přednost - jsou také filmem česko-slovenské vzájemnosti. Magda Vášáryová tu samozřejmě přesvědčuje o vyzrálosti svého herectví (v době natáčení filmu jí bylo zhruba 22-23 let) , v ničem však v prostoru svých rolí za ní nezaostávají další slovenští velikáni Július Vašek a velká slovenská herečka Viera Strnisková. Svou poslední fimovou roli tu prožil otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly Václav Špidla (1922-1979). Z českých herců asi nejvíce vyniknou představitelky ženských rolí; z nich zřejmě nejvýrazněji tu působí tehdy také mladá generační souvěkovkyně Vášáryové Hana Maciuchová. Jirešovi se tak podařilo pod nánosem komunistické režimní propagandy archeologií ducha doslova vydolovat démant skutečné nevšední osobnosti ženy práce, osudu, který za jiné reprezentuje zneužitou a o sny a ideály takřka oloupenou nadějnou mladou generaci. Generaci Pražského jara, Předvoje, ale také Rady tří a Rady svobodného Československa. Nepohodlný film, který vždy všem překážel svou poctivostí právě proto, že nechtěl být výrazem konkukturálního posluhování a poníženosti, by si zasloužil - podobně jako Kudeříková sama - svou plnou a samozřejmou rehabilitaci. Dlužíme ji sami sobě už až příliš dlouho. (09.07.2008)

Strašně utahaný a zbytečný film z období 2. světové války. Při jeho sledování bych se skoro vsadil, že umřu dřív, než hlavní hrdinka v podání Mazdy Vašáryové. Navíc je z toho snímku vysloveně cítit malost a taky má lehce trpkou příchut' komunistického vlivu. Není víc o čem mluvit, tento film je zkrátka otrava. (06.12.2011)

Ťažko súdiť, ako by sa človek správal 99 dní pred popravou. Kým si sám nezažije. To si ale nik nelajsne. Reparát totiž neexistuje. Režisér to poňal ako introspektívnu baladu. Prestrihmi do minulosti si mladá odsúdená anti-nazi odbojárka bilancuje minulosť: detstvo a počínajúcu mladosť v lone a znamení idylickej prírody (včely, spevy, rodný dom), vzťahy (ne-odbojár nie je hoden jej lásky), odbojovú činnosť i mučivé gestapácke výsluchy. Paralelná rovina filmu zachytáva prežívanie zvyšných dní vo väzení. Tá je v znamení nepríjemných dozorkýň, občasných návštev rodiny a sledu kontaktov so spoluväzenkyňami. Hlavná hrdinka sa nepoddáva zádumčivej trpkosti. Naopak, rada spieva piesne, najmä ľudovky a kde len môže, zvonivo sa smeje. Jej správanie je zvláštnym mixom nezlomnej rebelky (obetovanie sa), katolíčky, upierajúcej si telesné potešenie ("až po vojně"), ateistky, odmietajúcej náboženskú útechu, puberťáčky, ktorej je všetko smiešne a stále do spevu, a filozofky, formulujúcej zádumčivé pravdy v listoch rodine. Čudesná zmes správania navodzuje u diváka tiesnivo nepríjemnú atmosféru tušenej exekúcie. Film nesúci sa v zadumane-tragickej línii česko-slovenskej kinematografie. (27.01.2021)