New York Stories
Obsahy(2)
New York. Řeklo by se, že je jenom jeden. Světová metropole, centrum světového obchodu, politiky, ale také vzdělání, kultury a zábavy. Film Povídky z New Yorku ovšem dokazuje, že existuje tolik podob tohoto města, kolika očima se na něj podíváme. V tomto případě očima tří výrazných režisérských osobností. Tři příběhy, tři různé pohledy, tři odlišné autorské rukopisy. V úvodní povídce, nazvané Lekce, sledujeme očima Martina Scorseseho uznávaného malíře, který se potýká nejen s tvůrčí posedlostí, ale také se svým rozháraným osobním životem. Francis Ford Coppola se ve své povídce Život bez Zoe dívá na New York okouzlenýma dětskýma očima, zatímco Woody Allen zůstává v závěrečném segmentu Oidipus dnes věrný svému oblíbenému typu neurotického hrdiny s nevyřešeným vztahem nejen ke své matce. Tři příběhy, každý úplně jiný, tři kamínky do fascinující mozaiky jménem New York. (Česká televize)
(viac)Recenzie (181)
Povídkový movie mám rád, ale když je točí víc režisérů, tak to obvykle moc dobře neskončí. Scorseseho LEKCE: upocenej a mastnovlasej Nolte tvoří za zvuků rockový hudby 60. let svoje čmáranice a třese se na svoji arogantní učnici, která by mohla být jeho nejmladší dcerou, co k tomu dodat, nuda. Coppolův ŽIVOT BEZ ZOE: totálně nejhorší, jakoby si jí snad střihnul Spielberg, náctiletá pubertačka tráví život asi v hotelu Plaza, její rodiče jsou věčně v trapu a výchovu zajišťuje zdejší trapnej sluha, nějaká ta nezáživná akce s loupeží, rodinná dramatizace a celý to vyšumí zcela do prázdna. Allenův OIDIPUS DNES: sice nejzáživnější, ale zato dost otravná story o vztahu otravný báby uzurpátorky a jejího syna, která nijak zvlášť film nevytrhla. Jednotlivý povídky jsou zcela rozdílný obsahem a jediný pojítko kromě města, je akorát hromada jalovejch keců. 30% ()
Scorsese pojal svou povídku jako trénink v zoomech kamery a v tom, kam až jde zajít v přesvědčivosti podání. Coppola uvízl v nemastným námětu (ze slabé režisérské chvilky ho nepodezírám). A Woody ctí zásadu, že otroci rodí otroky, a bez většího překvapení pokračuje v tom, co v 70. letech načal. Odečteno a nepodrženo: 90%, 60%, 80%. Kdyby se povídky víc provazbily (řekl vůbec režisérům někdo, že je to společný projekt?), vydalo by to na víc než na dvouhodinový spárořez. ()
Chvílemi si říkám, že ty 3* jsou až moc. Coppolova povídka mi přišla strašně dětinská a sentimentální. Scorsese mě nijak nedostal a chvílemi mi to připomíná, že si chtěl jen NĚCO natočit s kamarády a k povídce jako takové nemá takovou lásku. Woodyho Allena jsem nikdy neměl rád, ale jeho povídka mi přišla ze všech nejpříjemnější a přijal jsem jí nejlépe. Škoda. Mohly to být 3 skvělé povídky, které by vytvořili krásný film, ale výsledek takový není... ()
Musím priznať, že asi najviac som sa bála poslednej poviedky od Allena, pretože nie všetko čo vypúšťa z tej svojej škaredučkej hlavičky, by malo uzrieť svetlo sveta. Tentokrát ma však dostal úplne do kolien. Neviem, či súťaživosť s ostatnými dvomi velkánmi svetovej kinematografie z neho dostalo maximum humoru a minimum prázdnych kecov (ako v iných jeho dielach) , ale naozaj som sa božsky bavila predovšetkým na jeho poviedke. Sklamaním bol Coppola a Scorsese lepšie 3*. Nečakajte nič náročného, ale na pobavenie to stačí. ()
Na takýto etalón režisérskych hviezd rozkopašné, nesúrodé, a aj nestotožniteľné krátke poviedky, ktoré sa ani synergicky neprepájajú a ani ako samostatné jednotky nefungujú bohvieako nezávisle. Scorsesemu by som dal za to umenie obrazu a výborného výberu White Shades of Pale 3,5, Coppola naopak ukazuje, že za stratou životnej energie a jedinečnosti nie sú iba štúdiá a slabé rozpočty (2,5) a Allenova obrazotvorná citová fantázia dokáže aspoň nebrať oné veci ani trochu za vážny povraz (3). ()
Reklama