Prežil som svoju smrť

Jeden z filmů, kterým se léta vyhýbám. Nemám ráda válečné filmy a filmy z koncentračních táborů ještě méně. Výzva ale byla dána, Hulk otevřel gratulační a vzpomínkové okénko a 25. listopad je dnem vzpomínky na Františka Peterku. Komedie dávno zhlédnuté, takže je čas na drama. Moc jsem si neuměla představit, že by František Peterka úspěšně zvládnul dramatickou roli, komentáře, pardon, recenze tomu také zrovna nenahrávaly. Ale za sebe musím říct, zvládnul. On má totiž tu výhodu, že si nikdy na nic nehraje, nikdy. Zkrátka, je. A byl i tady. Obyčejný chlap, boxer, kovář. Rychle pochopil, že se skromností nikam nedojdeš, takže hraje tvrďáka. Nechce nikam patřit, instinktivně cítí, že jediný cíl je přežít. A kolem něj probíhá příběh, který mně připomíná dokudrama z prostředí koncentračního tábora. Poctivě vykreslené prostředí, zajímavě pojaté figurky, tragické, většinou, lidské osudy. Hodně se tu v recenzích skloňuje spojení „komunistická agitka“. Může být. Jako primární hodnotu filmu jsem to nevnímala, lidskost jsem cítila víc. V takovém prostředí je nakonec jedno, z jakého tábora jste. Nikdy nejste ani dost chytrý, ani dost silný, abyste přežil. Musíte mít štěstí. A nesmíte být sám. "Jsem jeden z nemnoha, kdo přežili svou vlastní smrt. Protože mnoho kamarádů dovedlo zemřít a byli lepší než já." P.S. Tonda Majer není žádný myslitel, psychologicky hluboký charakter, srovnávat Peterku s hercem zcela jiného naturelu a talentu, Štefanem Kvietikem, považuju za nefér. (01.12.2022)

Už jsem to napsal jednou a napíšu to zas. Československá válečná kinematografie, je nejpodrobnější a nejobsáhlejší pohled na události v Evropě od roku 1938 do roku 1945. Tohle je další příhoz do ohně. Tentokrát určitě dost reálný příběh, který se mohl odehrát v jakémkoli z pracovních táborů smrti. Tohle je jeden z miliónů osudů, které se v těchto táborech odehrávaly. Boxer Tonda je odvážný a silný. Jak duchem, tak tělem. Celková proměna statného muže v nicotnou trosku, bojující o každý krůček s kamenem na rameni, výborný obraz aktivního a propojeného odboje "vy se zítřků bojíte, ale my se na ně těšíme..." všudy přítomná smrt, která je součástí každého dne a velmi silné momenty. Příběh českého boxera, který přežil svou smrt v táboře smrti, a to vše v doprovodu vynikajících českých herců, je potřeba znát, považuješ-li se znalce československé kinematografie. (14.02.2012)

Očekávání skvělého československého válečného filmu bylo naplněno. Škoda, že záprtek z hnízda rudé slepice jej lehce zasmradil. I mým názorem je, že jde asi o největší roli Františka Peterky a jedno ze vzácných dramat Ladi Menšíka. Pět hvězd snad musí věnovat každý sentimentální divák, jako jsem já, za Ave Maria na skalnatém ostrohu smrti. (17.02.2017)

"A za co jsi tady? Já jsem komunista"  A tak se zřejmě zrodil mýtus o komunistické agitce. Přátelé, komunisti byli za světové války skutečně perzekuováni a nenáviděni v míře jen o něco nižší než Židé, tohle je a zůstane historickým faktem. A tak tedy má frajerské entrée Tondy Majera skutečně tu sílu, jakou mu Vojtěch Jasný chtěl přisoudit.  Jedinou lehce zasmrádlou tezí je tu ta o bodrém, bezpodmínečném a nefalšovaném soudružském hrdinství sovětských soldátů, skutečnost byla  téměř jistě trochu přízemnější. Jinak jsem viděl skvělého Františka Peterku v depresivním vězeňském dramatu. Jeho počáteční individualismus byl sice ke konci obětován ve prospěch výhod kolektivu, ale  to, mám ten pocit, lze často vidět i ve filmech tzv. imperialistických, viďte.  Výčitky směrem k  rudé propagandě pak blednou zejména v kontextu osudu židovského zpěváka. (12.12.2022)

Jeden z prvních filmů Vojtěcha Jasného, a další z ukázek jeho neoddiskutovatelného talentu. Při čtení popisu děje by se mohlo zdát, že jde o inspirační zdroj pro Triumf Ducha s W. Dafoem a E. J. Olmosem, ale není tomu tak. Drama, jemuž vévodí vynikající (a skutečně nabušený) František Peterka, se soustřeďuje na sounáležitost vězňů a hluboce lidské okamžiky tváří v tvář nepochopitelně jakéhokoliv náznaku citu prosté mašinérii spíše než aby šokovalo groteskními scénami večírků pro esesmany. Vojtěch Jasný dokázal s pomocí vynikajících herců vytvořit velmi soudržný film, obsahující několik scén nejen hodných zapamatování, ale takových, jaké si nejde nepamatovat. Jednou z nich je samozřejmě scéna na schodech, druhou Ave Maria, a našlo by se jich ještě pár. To je na pouhou hodinu a půl více než slušný výkon, řekl bych. A to jsem ještě nezmínil precizní práci pokud jde o realismus - vězňové stejných národností spolu mluví svým rodným jazykem, používají tlumočníky (kteří někdy tlumočí tak jak se jim hodí), mluví s přízvukem atd. atd. Myslím, že jde o film neprávem zapadlý vedle např. celkem pravidelně reprízované Modlitby Pro Kateřinu Horowitzovou. S touto nejvyšší třídou rozhodně snese srovnání, byť nejde hlavně díky trochu zvláštně a zkratkovitě působícímu konci o úplně rovnocenné soupeře. Já každopádně dávám 80%. (22.09.2012)