Návrat ztraceného ráje

Naštěstí jsem nezažil emigraci, takže ten pravý emigrační stesk a touhu po vlasti si mohu pokusit jen představit... Jsem patriot a tak věřím, že by se mi stýskalo a to hodně. Snad jen proto neházím flintu do žita nad tímhle filmem. Tahle reflexe je hodně poetická a bohužel se asi díky tomu nepodařilo dát dohromady klouný děj... Chápu tu mnohou potřebu ukazovat krásu domoviny průhledem skrz stébla trav v lukách, odrazem slunce v hladině rybníka, vlněním obilí ve větru či záběrem na stařenky v šátcích zpívající v barokním kostele - to vše za zvuků smyfonického orchestru. To mi nevadilo. Vadil mi však stejným způsobem natáčený New York. A co mi nejvíce vadilo, byly dialogy. Ve filmu se mihla celkem slušná škála našeho hereckého výkvětu, ale všichni v čele s Pucholtem mluvili způsobem jako by texty četli a ani pořádně netušili o čem je řeč...u neherců byl tento problém ještě markantnější. Celé to působilo velmi civilně až ochotnicky... Čekal jsem víc. * * (20.08.2012)

Vojtěch Jasný tenhle film naočil hlavně pro sebe. Myslím, že sám by na něm nic nezměnil. Mladá učitelka s Američanem a jejich lovestory jsou ve filmu hlavně kvůli tomu, aby mohla být vytvořena alespoň nějaká dějová linie. To, že Návrat ztraceného ráje nebyl u diváků nijak mimořádně úspěšný, nutně neznamená, že se nepovedl. Možná se prostě jen nestřetl s diváckými očekáváními. Proto varování pro ty, kteří se na jeho sledování chystají. Nečekejte epický rozlet, byli byste zklamáni. Film symbolicky uzavírá to, co začalo v Rodácích, a Jasný se v něm vypořádává se svými rozponými pocity. Narozdíl od jiných ho doporučuji ke shlédnutí, už jen proto, pokud se chcete dozvědět trochu málo o osobnosti režiséra, jeho rodiny i jejich přátel, z nichž část se objevila i v Jasného nejslavnějším snímku. (21.08.2004)

Musím říci, že opravdu jen nerad dávám "odpad" mému oblíbenému režisérovi Jasnému, navíc za pokračování ještě oblíbenějšího filmu "Všichni dobří rodáci". Ale na celém případu je zajímavá jedna věc: to, že Vladimír Pucholt ztratil v emigraci o herectví zcela zájem, to prohlásil dokonce několikrát. Když pak k překvapení mnohých přece jen přijal roli v tomhle filmu, řekl něco v tom smyslu, že ho scénář uchvátil natolik, až to prostě nemohl odmítnout.. Přitom právě scénář je na tomto filmu to nejslabší, respektive je de facto nulový. Pouhý zdravý selský rozum nám pak jasně vnucuje otázku: Jak je něco takového možné? O bystrosti Vladimíra Pucholta snad není pochyb, stejně jako o talentu Vojtěcha Jasného, oba pány nikdo k ničemu nenutil, takže co je vlastně příčinou tak grandiózního debaklu? To snad nakonec ve výsledku točili jiný scénář? Nebo se ten podle Pucholta "výborný scénář" na začátku natáčení nějak mysticky sám pokazil? Tenhle film je tak bezděčně důkazem, že filmařina má v sobě velký kus magie a o konečném úspěchu filmu z větší části rozhodují síly, které nejsou ovlivnitelné vůlí, ani pílí. Tahle teze alespoň mne vždy utěší, když lituji, že jsem se také nestal režisérem a že jsem nikdy žádný film nenatočil. (11.09.2017)

je to slabpučké, hraní na něco co není pravda. A je fakt, že neochota připustit jiný názor byla na panu režisérovi strašně vidět. On je VJ docela zajímavá postava, od agitek let padesátých před další vývoj až k emigraci (ani v ní to neměl jednoduché, jak je v jeho pamětech jemně naznačeno). Možná i proto nepřipouštěl v Jihlavě diskusi. Je mi to líto. (09.09.2022)

Je pravda, že plynutie filmu je, jemne povedané, trochu čudné. Najskôr sme v Amerike, potom v porevolučnom Česku, občas vo vojnovom protektoráte a skončíme zase v Amerike ako stratený v New Yorku. Akoby niekto necitlivo zostrihal dlhý seriál do dlhého filmu. No jednotlivosti vo filme fungujú, malé osudy ma zaujali, svoje urobili aj dobrí herci a Ingrid Timková, ktorá sa nebála akejkoľvek odvážnej scény. Tvorcovia chceli niečo povedať o emigrácii, spomienkach na detstvo a zrekapitulovať niekoľko životov. Čiastocne sa podarilo, ale nie je to až také zlé ako tunajšie hodnotenie. (21.11.2019)