Zvonár u Matky Božej

Tiez som pocul ze Lon Chaney /Phantom Opery 1925/ pracoval na svojom hororovom make -upe sam, neviem, ci to je pravda. kazdopadne reziser Wallace Worsley /the penalty 1920/ natocil vkusny horor z Pariza 15. storocia. Kvasimodo je podany verne, vystizne, Esmeralda tiez na urovni. Zaver potom uz film katapultoval do kultovych hororovych filmov : 89 % (10.08.2019)

Tato adaptace mne mírně zklamala. Zaměřila se totiž výhradně na románek Esmeraldy a velitele hradní stráže, od kterého se následně odvíjí hlavní zápletka filmu. Quasimodo tak zůstane spíše nenávistný, oblizující se skřet v pozadí, místo aby byl zvýrazněn jako odpudivý, avšak ve skutečnosti laskavý a věrný chudák. Ale i tak všechna čest Chaneymu, jeho hrbáč je přesto neodolatelný. (16.04.2006)

Z produkčního hlediska úctyhodný zástupce hédonisticky velkolepých filmů. Stovky hemžících se statistů v dobových kostýmech a maskách mezi desetimetrovými kulisami na jednu stranu působí sympaticky filmařsky marnivě, na stranu druhou se ta epická davová panoramata často opakují, aniž by k tomu byl důvod a často se nedaří příliš obrazově upozornit, na co by se měl v daném záběru divák konkrétně dívat. Výsledek je pak spíš takové to uznalé pokyvování hlavou nad relativní ukočírovaností tohoto mumraje, kdy nikdo moc nekouká do kamery a v bitevních sekvencích se také nikdo zmateně neškrábe v zadku, protože se při zkouškách zapomněl přihlásit o nepřítele. Plus k tomu samosebou patřičně vodpornej Chaneyho poskakující skřet, jehož akrobatické vlohy na stěnách katedrály se staly předlohou série Assassin's Creed. 100 minutová verze, kterou jsem viděl má navíc výborný, místy až trochu dungeon-synthový hudební doprovod od dvojice Laura Karpman - Nora Kroll-Rosenbaum. (28.12.2022)

Samozřejmě to má něco do sebe - minimálně pro tu hrstku lidí, kteří podobné staré vykopávky dokáží docenit - ale zrovna v mém případě to bylo více než úmorné, a v podstatě jsem ten film jen protrpěl. Což - abych byl poctivý - ale vlastně není chyba toho filmu, jakož spíše Hugovy předlohy. Osobně nemám problém napsat, že jsem nikdy nepochopil zdroje nesmírné obliby toho románu, protože mi jeho děj přijde stupidní, literární kvality více než sporné, a celkově mi to přijde jako beznadějně zastaralý historický kýč, u kterého se mohu jen podivovat, kolika adaptacím nechal vzniknout a že dodnes ta historka o hluchém hrbáčovi ještě někoho zajímá. Čili podobně jako je pro mě Hugův text veskrze nesnesitelný, měl jsem velké problémy dokoukat i tohle, byť řada momentů je tam rozhodně zajímavých, makeup Lona Chaneyho je bez debat nesmírně působivý, a vůbec celé je na to svou dobu hodně vizuálně zajímavé, a je evidentní, že to muselo zdát hodně peněz (všechny ty davové scény zaplněné komparzem apod...). Silně mi ovšem vadilo, že se film v závěru odklání od předlohy, v níž byla Esmeralda nespravedlivě popravena a Quasimodo žalem zahynul u jejího těla - filmová Esmeralda zůstává v závěru živá a spočine ve vroucném objetí se svým miláčkem Phoebem, zatímco smrtelně zraněný Quasimodo umírá poté, co si naposledy zazvoní sám sobě umíráčkem - aneb jak z jednoho kýče udělat ještě větší kýč. Odlišností od románu je zde však víc a velké množství látky bylo z knihy vypuštěno, což je pochopitelné, protože všechny ty historické pasáže a úvahy o katedrále Notre-Dame jsou pro filmovou adaptaci zcela nepoužitelné (on vůbec význam katedrály v tom filmu oproti předloze je až zarážejícím způsobem upozaděn). Obecně jsem na podobné násilné změny ve filmových adaptacích alergický, a je to jeden z dalších důvodů, proč mě tento film bohužel neoslovil. Btw. nemohl jsem se u toho filmu zbavit pocitu, jako bych cestoval časem, protože mě prostě fascinuje, že člověk v roce 2020 kouká na film z roku 1923, který je natočený podle knihy z roku 1831, která je dějově zasazena do roku 1482 - z těch šílených časových rozestupů na mě jde mírná závrať. (23.08.2020)

Inu Hollywood, který všude musí vrazit Happy End. Titulního hrdinu nakonec tvůrci filmu na konci odstraní, protože pro Esmeraldu už udělal, co mohl, takže nyní by jenom překážel  jejímu štěsti v náručí Phoebově, který ostatně vypadá tak slizce nyvě, že mi dost kazil požitek  z filmu. Vůbec je tam až příliš toho milostného nytí, namísto aby bylo více Hrbáče. Při tom ten je skvělý, jeho maska působivá a jeho akrobatické kousky na průčelí Notre Dame dodnes uchvacující. Rovněž davové scény jsou pěkně režírované a monumentální. A moc se mi typově líbil Král Ludvík XI., byť se tam jeh mihl, který odpovídal představě, jakou jsem si utvoři při četbě Scottova Quentina Durwarda. Tři silné hvězdičky. (12.06.2021)