Pan Hulot jede na výstavu
Trafic
Monsieur Hulot nel caos del traffico
Traffic
VOD (1)
Obsahy(2)
Pán Hulot je projektantom automobilovej firmy, ktorá vyrobila prototyp karavanu s obrovským množstvom rôznych užitočných funkcií a zlepšovákov. Blíži sa autosalón v Amsterdame, kde chce firma svoj nový výrobok predstaviť a tak sa pán Hulot s kolegami vydávajú na cestu. Nie všetko však prebieha podľa plánu... (RTVS)
Videá (1)
Recenzie (21)
Tati výrazne sprznený po niekoľkých produkčných neúspechoch. Jeho Hulot sa tak vrátil k čisto grotesknému záberu, ale aj tak afirmuje zaujímavý asociáciu bariér človeka a stroja. A samozrejme, ľudskej jednoduchosti a hlúposti, ktorá sa prejavuje v akýchkoľvek zjednodušených nuansách, epizódok. Je to teda viac než hravá a živá sieť ironizácie a dobre nálady, ktorú však brzdí menší manévrovací priestor a kreativita, ktorá je zapríčinená viacerými okolnosťami. ()
Aby film vůbec mohl vzniknout, musel Tati producentovi slíbit: 1) že opět ztvární pana Hulota (postavu, jež mu byla vnucena vnějšími okolnostmi); 2) že Hulota vytáhne z chumlu komparsistů do popředí a v návaznosti na to, 3) že tentokrát nebude testovat všímavost diváků a těžiště akce posune blíže ke kameře. Po finanční katastrofě jménem Playtime, fakticky jeho posledním plně kontrolovaném autorském počinu, neměl jinou možnost. Navzdory uvedeným omezením je Trafic zdařilou groteskou, která vkusně satirizuje téměř intimní vztah člověka a automobilu. Jedno z vícero dvojznačných gest (muž klečící před otevřenou kapotou) staví automobilismus na roveň náboženství, jehož svatostánky jsou konsekventně různé veletrhy a výstaviště. Tati si naštěstí dokázal uhájit dostatek tvůrčí kontroly, aby ani tentokrát nemusel vyprávět ucelený příběh. Fabule je komplet shrnuta českým názvem – pan Hulot jede na výstaviště. Určující (významotvorná) tudíž není, jako v groteskách obecně, kauzalita, nýbrž interakce mezi postavami a prostředím. Splývání živého s neživým Tati dovádí ad absurdum, když se stává nehybnou součástí „živého“ porostu rodinného domku. Obdobně živě neživá jsou auta, jejichž strohý pohyb udává hlavní tón rozehrané geometrické symfonie, která se paradoxně stává skutečně zajímavou až po hromadné srážce, kdy musí lidé ze svých náhradních tělesných schránek (extenzí jejich smyslů, jak by napsal McLuhan) vystoupit a začít improvizovat. Stejně promyšlených scén ve filmu není tolik jako v Playtime, některé záběry jenom vyplňují prostor a ani kritické zacílení Traficu nelze srovnávat s Tatiho předchozími filmy. Přesto jde o zábavu, která ve svých lepších chvilkách prozrazuje dotek génia – člověka, který myslel tělem a mluvil filmem, a který se s filmovým plátnem rozloučil jednou z nejchytřejších scén své kariéry. Poté, co začne pršet, konečně nabývá smyslu Hulotova výbava do deště. Propriety, které postavu charakterizují, jsou svým využitím vyčerpány a tím i idea pana Hulota. Není co víc dodat. 75% ()
Automobilovy Jacques Tati a komedialni road movie pana Hulota. Neni to spatne, ale po dokonalosti Playtime musel byt tenhle kousek pro vsechny obrovskym zklamanim. Nejake ty vytribene sceny a odlesky Playtimu se zde sice take objevi (viz. excelentni over-the-top bouracka), ale celkove je to spis dalsi odlehcena komedie ve stylu prazdnin pana Hulota, jen ve slabsi forme. 5/10 ()
(Ne)úspěch Playtime spočíval v tom, jak sám režisér pravil v interview, že to byl "film nikoho". I když navazoval na dva filmy, jejichž hlavní postavou a největším lákadlem byl pan Hulot, třičtvrtěhodinová scéna v restauraci věnovala stejnou pozornost tuctu dalších, neméně atraktivních postaviček. Trafic se odvrací od toho nesměle kočírovaného chaosu a vrací se ke kořenům, tudíž k Hulotovým prázdninám. Hulot je vždy v centru dění. Chlad strukturovaných ex/interiérů vystřídaly obyčejné, docela fádní lokace lemující nekonečné dálnice. Humor už není koncipován jako srážka staromilství s modernismem, ale jako usměvavé fyzické gagy, třebaže je tu pořád to hraničně absurdní využití prostředí a rekvizit, v němž je Tati jednoduše mistr. Smím-li vyslovit názor laika, je tohle nejslabší dílo z tetralogie, takřka postradatelný nános za Playtime, ale pořád překvapuje a hlavně baví. ()
Galéria (43)
Fotka © 1971 - Columbia Pictures
Jacques Tati, tento všestranný génius, jehož obrysy můžeme jen tušit, usvědčoval ve všech svých filmech jednotlivé avantgardní proudy z konce 19. a začátku 20. století z vážného pochybení. Konkrétně zde se předmětem satiry stal vitalismus, civilismus a futurismus – přesněji automobil coby symbol moderní epochy i symptom nezřízeně divoké reklamy a ostrého konkurenčního „fordistického“ boje, viz trendy PR manažerka Maria božsky parodující Audrey Hepburn. Ačkoliv mnohé obrazy Tatiho můžeme vnímat jako moralizující (ve smyslu: za hřích následuje automobilová nehoda, například havárie nebo srážka), nemůžeme popřít jejich demystifikační a emancipační úlohu odsuzující argumenty konzervativních obhájců kapitalismu a neoliberalismu. ____ Tati podobně jako Woody Allen dosazuje sama sebe do svých filmových světů a svou přítomností a jednáním je narušuje a dezintegruje. Vyjmeme-li z filmů Tatiho postavu Pana Hulota, který jako jediný zastává v továrně tvůrčí činnost, co nám zůstane? Nic moc zajímavého. Analogicky se můžeme zeptat, jaká je role ptáků v Hitchcockově filmu a proč útočí. Útočí, protože dívka Melanie touží ošoustat Mitche, který doposavad žije se svou matkou. A ptáci mají souloži zabránit. Ptáci představují vpád reality, mateřského pudu, do každodenního symbolického řádu, v němž Melanie a Mitch bezelstně žijí, stejně jako destruuje falešný řád partyzánskými manévry Pan Hulot. Jen s tím významným posunem, že distanci vůči vládnoucímu kontextu a ideologii získává tím, že se s ní podobně jako Josef Švejk naprosto ztotožní a „subvertuje ji svou identifikací“. ____ Tati je mistr prostorových gagů, které nevyrůstají z postav (ani nemůžou, protože s tím, jak postavy směřují ven od sebe k maximu, odumírá jejich vnitřek), ale z kolize a interakce jednotlivých předmětů používaných těmito postavami. V tom spočívá Tatiho geniální postřeh - vzrůstající neosobní svět si žádá novou odrůdu humoru, která by toto zachytila. Postava tak kupříkladu nechá kdesi ležet předmět, a poté, co se vrátí, předmět je pryč. Tím se dává najevo, že jediná možná komunikace mezi lidmi je odteď komunikace nepřímá. V druhé rovině nám tato vykloubená logistika a neefektivní tok předmětů říká cosi o chybách v systému, který čím naprogramovanější a sešněrovanější je, tím méně funguje a tím méně logických zásahů snese. ____ Tati byl výsostným solitérem, nezávislým jedincem či dokonce „hrdinou“. Člověkem, který měl nejspíše největší schopnost čelit sociálním tlakům a masovým sugescím, neboť disponoval dostatečně silným a vyvinutým superegem (souborem vnitřních norem), které je nezávislé na normách vnějších; svědomí u něho bylo vždy silnější než jakýkoliv tlak zvenčí. Dostatečná míra sebelásky jej doslova chránila před nadměrnou potřebou lásky od svého okolí. Neúspěch moderní kultury tak nespočívá v jejím principu individualismu, v myšlence, že morální ctnost je totéž jako sledovaní zajmu o sebe sama, ale v úpadku smyslu zájmu o sebe; ne ve skutečnosti, že se lidé příliš mnoho zabývají svým zájmem o sebe, ale ze se dostatečně nezajímají o zájem o své skutečné já; nespočívá ve skutečnosti, že jsou příliš sobečtí, ale že nemilují sami sebe. () (menej) (viac)