Mŕtvy muž

Jim Jarmusch se mi pokusil vyprávět "westernový" příběh, ale použil přitom takové vyjadřovací prostředky, na které mé ubohé vnímací schopnosti nestačí. Statečně jsem se s snímkem bojoval a dokonce jsem si vracel scény, u kterých jsem předtím usnul. Tímto způsobem jsem s dvouhodinovým filmem ztratil přibližně dva dny života. Vždy toho budu litovat. (06.12.2008)

Bojím se, že čímkoli, co řeknu, mohu této křehké černobílé nádheře s nejoduševnělejším "vrahounkem", s nejcharismatičtější "bad" bandou (Henriksen-Wincott-Hurt-Byrne), s krásně nervní kytarou i poetickou kamerou, nějak uškodit, protože to, co plyne před očima, je nesdělitelné. A tak jen: Jarmusch je návykový a já jsem naměkko. (05.11.2005)

Je ovšem proti veškerým oprávněným předpokladům, že by dvě různé lidské bytosti mohly mít totéž jméno. Ačkoli uvážíme-li, že Manitou evidentně hulí, možné to je. Tento nevýslovný film jsem viděl dnes poprvé a uvidím ho ještě mnohokrát, protože básně nečtu. Ale stejně nejlepší na něm je těch pět hvězdiček od PollyJean. Důrazně doporučuji lupuscanisův komentář. K upotřebení filmu viz Artran. "Patřil on vůbec někdy někam?", ptá se Arbiter a nemyslí tím Nikoho. Smyslem života je dobře umřít. (18.04.2013)

Orel ztratil nejvíc času, když se učil od vrány.. Jarmusch se pustil na neoranou půdu existenciálního westernu a vznikl z toho takřka astrální zážitek podněcovaný rušivými kytarovými grify Neila Younga. Postřelený účetní Blake a vyobcovaný indián Nobody si totiž mají na své desperátní cestě prokládané poezii i černohumornými hláškami hodně co nabídnout (pochopitelně kromě tabáku). Na Henriksenově teorii o náhle zhaslém slunci něco bude.. (29.08.2008)

Černobílá esej o muži, který byl zrozen k věčné noci. Dvě hodiny vizuálně strhujících sekvencí, které lze zastavit a nahlížet jako stylizované filmové obrazy. Mystický podtext příběhu je umocněn hádankovými promluvami indiána, který mluví a přitom neříká nic. Johnny Depp předvádí esenci úsporného herectví, které obstará povětšinou pouze výrazem tváře (inu, když na to má někdo kukuč). Jarmusch uvedl v život podivnou snovou fresku o cestě za smrtí, ke které je hrdina předurčen svým jménem. Zároveň oživil panoptimum podivných tváří a osob, které se zcela příčí zažitému "divokozápadnímu" stereotypu. Tenhle film nelze pasivně sledovat, nutno ho vychutnávat jako dobrý tabák... Tabák, který William Blake nemá. Proč vlastně? P.S. Zpětně musím konstatovat, že Jarmusch hodně čerpá z novátorského přístupu Cormaca McCarthyho, jehož drsnou poezii cesty k barbarství lze ve filmu zaslechnout věru silně. Pro mě osobně další důvod, proč tenhle film milovat. (30.01.2004)