Vtáčkovia, siroty a blázni

Film, ktorý je farebný, pútavý s množstvom hviezd a uletenosti. Ale aj napriek tomu je to film, ktorý ide žánrovo mimo mňa. Nie že by ma nebavilo sa na to pozerať, len sa k takýmto filmom nerád vraciam. Možno kebyže som viacej tolerantnejší, tak sa mi to páči, len sa obávam, že Jakubisko je tvorca, ktorý mi nič nehovorí. Nerozumiem ničomu s toho čo chce povedať a ani sa o to úprimne nesnažím. Jediné veľké plus je za skvelú Magdu Vášáryovú. (30.11.2009)

Ani opakované zhliadnutie vtáčkov nezmenilo nič na rozpačitom dojme z nich. Myslím, že Jakubisko si nakrútil film hlavne pre seba. Nepopieram, že existuje skupina divákov, ktorých oslovuje jeho vizuálna a surreálna stránka, i takých, ktorí budú vo filme hľadať a nachádzať jeho významy, dešifrovať jeho metafory a dajú priechod neodolateľnej chuti o tom niekde napísať. Ja však patrím do skupiny tých, ktorí sa iba nechápavo dívajú, čakajú než sa Jakubisko vyblázni do sýtosti a film skončí. A potom dajú filmu dve hviezdičky za ňadrá mladej a krásnej Magdy Vášáryovej. Za každé jednu. (23.07.2011)

Jakubisko ma velmi zvlastni cit pro videni sveta a jeho filmy jsou po rezijni strance napadite a oku lahodici. Ne vzdy jeho um smicha s dobrym scenarem nebo proste neumi sladit pribeh s vybornou vizualni strankou. Vtacikovia, siroty a blazni jsou toho dukazem, alespon v mych ocich. Vyborna Liskova hudba, ten chlap byl proste genius. (16.09.2017)

Příběh pomsty, formálně i obsahově postavený na organickém skloubení nonsensu, politických témat a hluboké existenciální roviny. Nesmírně hravý a pestrý kamerou (Igor Luther) využívající v té době čerstvě objevené prostředky (změny formátu a materiálu, barevné filtry, přeexponování materiálu, protisvětlo, nezvyklé úhly záběrů, přiznání přítomnosti štábu atd.). S jedním z nejkrásnějších témat Zdenka Lišky (pozoruhodná jsou v téhle hudbě překlápění „francouzské“ kavárenské atmosféry do bizarnosti – skřetovské studiové zrychlení sborového zpěvu pro scény s dětmi a „tragické“ téma s příznačným „liškovsky“ psychedelickým amplifikovaným cembalem). Motivy trojúhelníku dva muži – žena (Truffautův Jules a Jim!) Jakubisko opakuje napříč celou svou fimovou kariérou (maškaráda na sněhu, stařec – stařenka – hříšný světec). Jiné motivy spojují film s oběma krajními díly trilogie (postava „věčného“ revolucionáře ze Zběhů, herečka Jana Stehnová, procházející všemi třemi díly, replika „Dovidenia v pekle, priatelia!“). Samotný lineární děj filmu je založen na bohémství a zmoudření vnějškem (– vězení) a zmoudření životem (– rodina). Strašná pomsta „šaška“ Yoricka (Jan Sýkora) na Martě (Magdaléna Vašáryová) v závěru filmu je pomstou za štěstí z něhož je vyloučen a pomstou za zradu (volné?) lásky. Jakubisko napříč filmem nenápadně, ale opakovaně apeluje na západní intelektuály (zejména francouzské – dvojjazyčné transparenty odkazující k roku 1968; obsazení Francouze Phillipa Avrona známého z Lamorissova pohádkového filmu Fifi pírko do třetí postavy z ústřední trojice). S optimismem věřícím v možnost změny se strefuje nejen do fenoménů zeměpisně blízkých (slovenský nacionalismus coby všudypřítomný Štefánik), ale i do kolosů, které ostřelování zřejmě nikdy ani nezaznamenaly (emblémy velkých hollywoodských produkčních společností v bizarních nápodobách ústřední herecké trojice při taškařici na ledě). Patří k ironii dějin, že Jakubisko nejenže nemohl ve své době dokončit následující Dovidenia v pekle, priatelia, ale měl víc jak na pět let zákaz točit. To však není to nejpříznačnější – to, že je k stáru ochoten točit žánrové velkofilmy za účasti quasi celebrit a bez vůle vymknout se výrazněji komerci, představuje nejsmutnější a lidsky nejvíc trpké "zmoudření" většiny revolucionářů v umění. (12.10.2010)

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)