Vtáčkovia, siroty a blázni

Budem vám rozprávať, ako je potrebné a zároveň márne hľadať záchranu pred životom, ktorý nepozná lásku k nenávisti, bláznivosť bez skutočného šialenstva, šťastie bez smútku a smrť bez všednosti... Tento príbeh sa skončí tragicky, ale to by vám nemalo brániť v smiechu, pretože aj hrdinovia tohto filmu sa smejú do poslednej chvíle. --- Tento snímok vo vás môže zanechať všetky možné pocity, smútok, strach, radosť, beznádej. Snový svet, ktorý nám Jakubisko ponúka treba brať s nadhľadom, keď v ňom budete hľadať zmysel a budete sa snažiť všetko usporiadať s výsledkom nebudete spokojný. Nie je to film pre dnešné publikum, ktoré dostáva priamočiari príbeh bez štipky zamyslenia. Jakubisko bohato využíva štylizáciu, absurdnosť a obrazotvornosť. Môžeme tu nájsť aj politickú iróniu (postava Marty) ale aj sebairóniu samotného režiséra, ktorý sa vysmieva sám sebe napr. slovami Fotograf! Umelec! Intelektuál! (blázon). Farebnosť toho vyjadruje tiež pomerne dosť napr. hrôzy vojny točené pomocou modrej kamery. Vo filme môžeme nájsť absurdnosť skrz farbu, konkrétne modro-šedú. Yorickove slová do telefónu: Boh nám daroval lásku, aby očistila s nami aj tých, čo nenávidia. Škoda že k vám hovorí, iba podvodník, ktorý práve - serie, (Yorick si potom sadne a za pomoci telefónnej šnúry spláchne záchod). Nie je to prvý krát čo som sa mohol stretnúť s farebnosťou kamery, toto vyžíval aj Tarkovsky a neskôr aj Kieslowski, ktorý tomu venoval celú trilógiu. Tento film mi však pripomenul Jakubiskov neskorší filmový počin a to Sedím na konári a je mi dobre, ktorý rovnako pracuje s absurdnosťou a politickou satirou, rovnako sa vytvoril začarovaný kruh dvoch mužov, ktorým naruší život prítomnosť ženy. Ku koncu by som povedal že film Vtáčkovia, siroty a blázni patrí medzi slovenské filmové klenoty, svojou inakosťou 85% (15.08.2022)

Živelná hříčka plná absurdna a bláznovství. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou filmem půvabně groteskním i hořce vyznívajícím, je v nich patrná neobyčejná autorská ruka Juraje Jakubiska, v rovnováze s řídící ideou přinášejí zajímavé vizuální, výtvarné i herecké zpracování, a v závěru se skutečně dostavuje symbolický náznak existenciálního přesahu, byť jeho aktuálnost zůstává svázaná s kontextem doby 60. let. Hrdinové filmu se oprošťují od tradičního způsobu bytí, podnikají ztřeštěnou cestu plnou bláznivých situací a tím nacházejí skutečnou svobodu. V závěru je však - zcela v souladu s pravidly klasického dramatu - potkává tragédie. (13.03.2022)

Čím viac o tomto filme premýšľam, tým sa mi viac páči...Čím bližšie sa schyľoval k záveru, tým viac si ma získaval. Je to "veľký film" o "hravom" svete bláznov. Žijú vo vlastnej realite, sú hlúpi, nekonformní a krehkí...a siroty... a mimo reality, čo je pre nich ten najprotektívnejší faktor. Jakubiskovi sa podarilo zrežírovať geniálnu haluz či lepšie povedané metaforický obraz plný symbolov, farieb a bláznovstva, kde sa ťažko hľadá hranica normality. Všetky symboly majú svoj význam a sú odkazom vtedajšej doby - zážitok je hutný a silný..Koncepčne najlepšie dielo od Jakubiska... (03.03.2009)

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)

Ani opakované zhliadnutie vtáčkov nezmenilo nič na rozpačitom dojme z nich. Myslím, že Jakubisko si nakrútil film hlavne pre seba. Nepopieram, že existuje skupina divákov, ktorých oslovuje jeho vizuálna a surreálna stránka, i takých, ktorí budú vo filme hľadať a nachádzať jeho významy, dešifrovať jeho metafory a dajú priechod neodolateľnej chuti o tom niekde napísať. Ja však patrím do skupiny tých, ktorí sa iba nechápavo dívajú, čakajú než sa Jakubisko vyblázni do sýtosti a film skončí. A potom dajú filmu dve hviezdičky za ňadrá mladej a krásnej Magdy Vášáryovej. Za každé jednu. (23.07.2011)