Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Jakubisko je geniálny, skvelo vyberá námety, hercov aj prostredie. Vytvára dokonalo snovú atmosféru, akoby z iného sveta a čo sa týka hlášok-ja som viac než spokojná. Je to slovenská klasika, beriem ho tak aj keď je koprodukčný, ako veľa Jakubiskových snímkov. Tento je jeden z mnoha, ktoré milujem:) (02.07.2014)

úžasné zachycení doby s grácií lehkosti, hravosti, ale i trpkou příchutí poznání tehdejší reality; přislazeno hereckými výkony ústřední dvojice, přednostmi markéty hrubešové a dochuceno dobrou hudbou... emoce, vyvolané některými momenty a především závěrečnou čtvrthodinou, se dají těžko popsat... ale seděl jsem v křesle a bylo mi dobre... 80% (14.02.2011)

Nejvyzrálejší Jakubiskovo epické dílo. Tento poetický opus začíná po skončení druhé světové války, kdy se za jistých okolností setkávají dvě zcela odlišné lidské povahy, které osud svedl dohromady a z nichž se stávají přátelé na život a na smrt. Protloukají se tímto epickým vyprávěním až do roku 1957 a vše se točí kolem zlata, které po válce našli a kolem tajemné dívky Ester, která přichází do jejich domu. Pro Boleslava Polívku to je jednoznačně životní role, jeho komediant Pepé Alberti posouvá snímek o třídu výš, jeho výroky, myšlenky a poznámky neustále chrlí v každém záběru. Krásná a podmanivá hudba jako by vypadla z pera Petra Hapky, ale znamenitě jeho styl napodobil Jiří Bulis. Normálně bych to vůbec nepoznal, kdyby nebyl v titulcích a byl bych skálopevně přesvědčen, že se jedná o další kouzlení Petra Hapky. Film jsem po delší době shlédnul na Čt 2 v HD rozlišení a úplně mě spadla čelist! Ty překrásné barvy a ostrost vyladila promítání k absolutnímu filmovému zážitku. Kdo tak ještě neviděl, opravdu vřele doporučuji! Jediné, co trošku kazí zážitek jsou postsynchrony, ale na to už jsem si u Jakubiskových filmů jakž takž zvykl. (01.05.2018)

Hviezdička smerom nadol je kvôli SPP, čo som volne preložil, ako STRIH Patrika Pašša, ktorý občas narobil poriadnu GALIBU, a potom sa film, ako celok, stával trochu neprehľadným, a nebyť toho, tak by som dal ASI maximálne hodnotenie, a to nielen preto, že vidím už typický, erotický nádych, ktorý sa skrátka už veľmi dobre udomácnil u Juraja Jakubiska. Českú herečku Markétu Hrubešovú, mimochodom - Matka príroda ju nadmieru štedro obdarovala, že scéna, ako sedí na konári stromu, DONAHA, pričom je jej parádne, dobre, sa pre mňa stala legendárna, a extra pamätná, večná, ktorá tak trochu zatienila neustále sa snažiacich hercov v hlavných úlohách, ktorí robia všetko preto, aby vyhoveli rôznym požiadavkám, ktoré sa im ponúkajú, najmä prostredníctvom postavy židovskej dievčiny Ester, s temnou minulosťou, ktorá bola v koncentračnom tábore, čiže dejovo som umiestnený tesne po konci druhej svetovej vojny v Európe, a práve okolo „jej sukni” sa budú motať Pepe a Prengel, keď každý z nich by sa najradšej dostal do jej nohavičiek... Blíži sa nadvláda hlbokého komunizmu, čo trochu skomplikuje životy týmto zúčastneným postavám, a taktiež i niekoľkým vedľajším. Snímok sa odohráva v pár dekádach, čím sa automaticky stával o niečo viacej pozoruhodnejším, ale zdal sa mi trochu natiahnutý, a aj ten strih mi niekedy liezol na nervy, zase v pozitívnej črte disponuje výbornou kamerou Laca Krausa, hercami, ako Bolek Polívka, či Ondřej Pavelka, hm... režisér má zrejme v obľube obsadzovanie zahraničných hercov, čo až tak nie je na škodu. Juraj nakrútil v podstate dosť zaujímavý a ambiciózny film, ktorý sa v jeho režisérskej kariére zaraďuje právom k tým najlepším, na ktoré by sa nemalo zabúdať. Panoval tu obdivuhodný potenciál, ktorý sa takmer do detailov aj zúžitkoval, t. j. ak by si dali trochu väčší pozor na strih, a jeho následné neprehľadné, prerušované scény, tak sa snímok mohol stať úplne nesmrteľným ! (02.01.2018)