Sedím na konári a je mi dobre

Hviezdička smerom nadol je kvôli SPP, čo som volne preložil, ako STRIH Patrika Pašša, ktorý občas narobil poriadnu GALIBU, a potom sa film, ako celok, stával trochu neprehľadným, a nebyť toho, tak by som dal ASI maximálne hodnotenie, a to nielen preto, že vidím už typický, erotický nádych, ktorý sa skrátka už veľmi dobre udomácnil u Juraja Jakubiska. Českú herečku Markétu Hrubešovú, mimochodom - Matka príroda ju nadmieru štedro obdarovala, že scéna, ako sedí na konári stromu, DONAHA, pričom je jej parádne, dobre, sa pre mňa stala legendárna, a extra pamätná, večná, ktorá tak trochu zatienila neustále sa snažiacich hercov v hlavných úlohách, ktorí robia všetko preto, aby vyhoveli rôznym požiadavkám, ktoré sa im ponúkajú, najmä prostredníctvom postavy židovskej dievčiny Ester, s temnou minulosťou, ktorá bola v koncentračnom tábore, čiže dejovo som umiestnený tesne po konci druhej svetovej vojny v Európe, a práve okolo „jej sukni” sa budú motať Pepe a Prengel, keď každý z nich by sa najradšej dostal do jej nohavičiek... Blíži sa nadvláda hlbokého komunizmu, čo trochu skomplikuje životy týmto zúčastneným postavám, a taktiež i niekoľkým vedľajším. Snímok sa odohráva v pár dekádach, čím sa automaticky stával o niečo viacej pozoruhodnejším, ale zdal sa mi trochu natiahnutý, a aj ten strih mi niekedy liezol na nervy, zase v pozitívnej črte disponuje výbornou kamerou Laca Krausa, hercami, ako Bolek Polívka, či Ondřej Pavelka, hm... režisér má zrejme v obľube obsadzovanie zahraničných hercov, čo až tak nie je na škodu. Juraj nakrútil v podstate dosť zaujímavý a ambiciózny film, ktorý sa v jeho režisérskej kariére zaraďuje právom k tým najlepším, na ktoré by sa nemalo zabúdať. Panoval tu obdivuhodný potenciál, ktorý sa takmer do detailov aj zúžitkoval, t. j. ak by si dali trochu väčší pozor na strih, a jeho následné neprehľadné, prerušované scény, tak sa snímok mohol stať úplne nesmrteľným ! (02.01.2018)

+3* Zatím nejlepší Jakubiskův film, aspoň z těch co jsem viděl (na Tisícročnú včelu stále čakám), ale ani tak to není na 4 hvězdičky a nevidím důvod se k němu vracet. Víc než příběh a herecké výkony mě zaujala kamera a výprava, což asi nebude moc dobré, protože osudy jednotlivých postav mi byly víceméně lhostejné a neudělal jsem si k nim vztah. Běžný divák si podle mě z filmu nemá co odnést, takže je to spíš pro artové fajnšmekry, ale nechci paušalizovat. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (05.05.2021)

Miluju filmy, které jsou nejednoznačné vyzněním, míchají tragiku i smutnou komiku. Nedávno se mi poštěstilo vidět Bruggy, které jsou přesně tímto typem filmu a hle, brzy poté i Konár. Tlesk tlesk. A tlesk tlesk tlesk pro Polívku, který na jednom z mála podobných příkladů dokazuje, jak skvělým hercem je. (12.11.2008)

Príbeh je celkom zaujímavo podfarbení, má svoju dejovú ľahkosť, dobrých hercov čo príbeh v niektorých slabších vetvách povytiahnú a z prevažne jednotvárneho príbehu vykresajú príjemnú poetickú komédiu, svoje tu spraví vykreslenie doby začínajúceho socializmu a regresie, dotvorí to pozadie príbehu a urobí z neho pri blížiacom sa závere menšiu drámu z niekoľkými silnými momentkami. Jakubisko film solídne zvládol, bez toho aby to nejak zbytočne preplácal. /70%/ (18.11.2009)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)