Spřízněni volbou

Než začal točit rozvětvené intuitivně-asociativní eseje, zapojil se Karel Vachek do dobového reflektování pražského jara a natočil čistě observační veristický dokument, který je pozoruhodný nejen svým obsahem a svou bezprostředností, ale také použitou technikou (ve filmu přímo zohledněnou), bez níž by se Vachek s Ort-Šnepem nemohli dostat takhle blízko skutečnosti. K nahrávání a odposlouchávání rozhovorů bylo použito vysoce citlivých rekordérů Nagra, k zachycení obrazu zas lehko přenosné 16mm kamery Eclair (stejnou použili např. Rouch s Morinem při natáčení stěžejního dokumentu cinema verité Kronika jednoho léta). Film s minimem vnějších zásahů a pozdějších úprav zachycuje, podobně jako americké direct cinema dokumenty z politického zákulisí, především neformální aspekty politického vyjednávání. Faktické souvislosti jsou druhořadé a zvlášť současný divák, který nezná jednotlivé aktéry a jejich roli v událostech roku 1968, se může trochu ztrácet. K tomu, abyste zakusili vzrušenou atmosféru dané doby, jde ale o neocenitelný materiál. (08.04.2008)

Nebudu hodnotit technickou kvalitu, ale jako vtípek bych označila úvodní informaci tvůrců o tom, jak šestnáctku připojili k magneťáku synchronizačním káblíkem. Budiž. Hodnotných informací jsem v dokumentu potkala poskrovnu. Jedná se o hyperdokumentární nudu. Přijde mi to, jakoby tvůrci šmírovali politiky na záchodě. Ano, je to velmi intimní, je to mimořádně dokumentární, zřejmě to něco vypovídá o daných politicích a asi nikoho nepřekvapí, že se nedozví žádnou myšlenku, natož hlubokou. Tenhle film si hraje na křišťálově čistou dokumentaristickou práci, ale hodnota informací je srovnatelná s těmi výše zmiňovanými. Snad jediná zajímavá je tehdejší atmosféra, kdy se lidé hromadně zajímali o politiku. Tu se částečně tvůrcům podařilo zachytit. (16.07.2011)

Neuvěřitelná konzerva své doby. Syrovost a jednoduchost jsou to jednoznačně ku prospěchu věci. Velice zajímavý dokument z přelomové doby. Některá jména jako např. Císař, jsem coby nepamětník zde zaslechl poprvé a to se o tu dobu celkem zajímám. Fascinuje mne však ta utkvělá představa socialismu ... jako by to bez něj nešlo jinak a i výrazná opatrnost některých v tom, co říkali do kamery dobře si zřejmě uvědomujíc tenké lano po němž kráčeli. Ačkoliv se ovzduší zdálo svobodnější a sem tam jím zavál čerstvý vzduch, o nějaké svobodě se dalo v tom březnu jen snít. * * * * (14.05.2016)

Pět hvězdiček jen(!) za tu dobovou autenticitu, i když bezprostřední ty výlevy našich vládnoucích straníků samozřejmě taky moc nebyly, neboť soudruzi a soudružky moc dobře byli si vědomi, že jsou pod >dozorem< hromadných sdělovacích prostředků (dnes médií, že...) a doba přece byla doslova oplodněna slůvkem "PROGRESIVNÍ"... Jak vtipně kdosi mezi řečí doplnil a historie nakonec i dokázala - z progrese stala se brzo PARALÝZA. Na politický syfilis zašla pak většina ze zde prezentovaných "funkcionářů", někteří jako oběti a někteří jako strůjci následné pookupační normalizace. Tenkrát na jaře ovšem hrála se jiná hra a všichni mohli náhle VŠE, ALE JEN TO, CO STRANA DOVOLÍ. A o tom je i tento vzývaný Vachkův >dokument< jako odraz doby a opojné hry na >svobodu slova< v té době krátce až neuvěřitelně otevřených a necenzurovaných médií. Tak aspoň že tak... - - - - - (poprvé viděno kdysi dávno v dobách těsně polistopadových, znovu pak 7.4.2008 v ČT, komentář zde jako čtvrtý - 8.4.2008) (08.04.2008)

Pustili jsme si s prostředním dítětem (politicky uvědomělá skoro17ka) pro trochu historického kontextu v kocovině finálového večera té letošní prezidentské volby – bez pár měsíců přesně po 50 letech, jak mi došlo až dodatečně. Úplně ideální výběr to ale nebyl, ten film s odstupem doby hodně doplácí na to, že počítá se znalostí kontextu, událostí a tváří, má sice zásluhu za uvedení stylu direct cinema do našich luhů a hájů, ale za jeho zjednodušení na doktrínu „zaznamenávat v reálných proporcích, nezasahovat, nekomentovat, nemanipulovat“ platí tím, že sám o sobě na celé té poměrně velké ploše nepředává o mnoho víc než povšechnou atmosféru doby s iluzí autenticity (iluzí vzhledem k aktéry neustále reflektované přítomnosti kamery a mikrofonu). Když si vzpomenu, co ze stejné techniky a stejných metod (ovšem bez alibistického odvrhnutí možnosti podstatnějších střihových zásahů) dokázal dávno před Vachkem vytřískat třeba Pennebaker… — Mimochodem, Kubiška s Janžurkou jsou tady na ČSFD uvedené v obsazení omylem; ta slavná scéna s předáváním kytek Dubčekovi a zapomenutým talismanem ve Spřízněných volbou není, pochází myslím z nějakého dobového filmového týdeníku. (30.01.2018)