Musíme si pomáhať

Pre mňa je film "Musíme si pomáhať" najlepším počinom režiséra Jana Hřebejka. I ostatné jeho snímky sú nadpriemernými dielami, ale táto hlboko ľudská dráma, odohrávajúca sa počas okupácie Česka nemeckou fašistickou armádou, je mimoriadne podarená. Aj vďaka výborným hereckým výkonom hlavných predstaviteľov, to radím ku špičke českého filmu. **** (12.02.2008)

Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. (24.09.2002)

Hrozná doba dělá z obyčejných lidí svině... Velice silný snímek s úžasnou hudbou a excelentními hereckými výkony. Škoda té velmi nevyrovnané technické stránky, především kamery, která je místy velmi amatérská a je to obrovská škoda. Každopádně hodnocení je zde vysoké, takže když zaokrouhlím své hodnocení dolů na 4 hvězdičky, tak se na mě nikdo zlobit nemusí. :-)))) Pro mě film na 85%. (25.05.2010)

Rozhodně to není špatný film a podle mě to je určitě nejlepší role Bolka Polívky ale nesedlo mi to tolik jako třeba Pelíšky. Je sice pravda, že toto téma se nedá moc zjednodušovat a zešměšňovat ale i tak mi ve filmu chybělo něco co by mě do něj více vtáhlo. Ale to nic nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších českých snímků. (16.11.2007)

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti. (01.10.2018)