V každém pokoji žena

...takže si to shrňme: žena je v socialistické společnosti plně emancipována, pracuje tedy jako automechanička. V roce 1969 zůstane její nápadník ve Švýcarsku a ona za ním odmítne emigrovat. Po pěti letech se vrátí a kupodivu nekončí ve vězení za nedovolené opuštění republiky. Je Vlastou odmítnut a potupně se musí vrátit do Curychu, aniž je na hranicích zatčen. Zcela chybí scéna Vlastin výslech na StB. Podepsán hlavní dramaturg Ludvík Toman... (07.05.2024)

...také poučno-budovateľsko-normalizačné.Poučíme sa,že sa ľudia napriek svojmu úspechu v zahraničí vracajú,lebo im "to niečo chýba" /budúci major Zeman/, budujeme ťažký priemysel a ritom sa vzdelávame -hlavna postava.... ozaj kto dal hlavnú úlohu slovenke Ide Rapaičovej ? Nikdy sa mi nepáčila ani ako žena,ani ako herečka.Jej herný prejav brrr v tomto snímku so slovenským prízvukom....ozaj asi v rámci nejakej česko-slovenskej výmeny tam musela byť alebo ozaj neviem kvôli čomu.X-českých herečiek by to zahralo lepšie a hlavne sympatickejšie (ibaže by to mal byť niekto so slovenskými korenmi a to by sa iste dalo tiež vybrať lepšie zo slovenskej databázy herečiek).Bolo to tak blbé až si to vybojovalo u mňa jednu hviezdu práve pre to všetko. (13.04.2015)

Velmi typický film Jaroslava Balíka, studený a nepřesvědčivý. Jeho biografie tady na čsfd opomíjí jeho silnou normalizační roli (patřil s A. Kachlíkem a V Matějkou ke špici, pokud je mi známo - taky točil rok co rok film, což vyžadovalo být hodně dobře zapsán a taky dobře platit) a tvrdí navíc očividné nepravdy o značných úspěších jeho normalizačního období - filmy JEDEN STŘÍBRNÝ, STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA, KONEČNÁ STANICE, 1981 žádnými úspěchy kromě socialistických festivalů neoplývaly a do kina se na ně nechodilo. . Balík nebyl tak neschopný jako Kachlík (což je zase třídu nad Traplem apod.), ale jeho filmy jsou jeden studenější než druhý a V každém pokoji žena je toho dokladem. Příběhy žen a dívek v Ženských domovech (dnes po privatizaci hotel), jsou položeny vedle sebe, nijak se podstatně nepropojují. Ida Rapaičová, která hrála již v Balíkově filmu Ta třetí zde hovoří česky s milým slovenským akcentem a řeší si citové problémy mezi parťákem v továrně ( jako vždy nesmělý Jaroslav Satoranský) a rázným manželem Vladimírem majorem zemanem Brabcem, který se vrací z práce v cizině a očekává, že se k němu IR vrátí. Jasně že vyhraje továrna a v poslední scéně objati odcházejí s francouzákem v ruce montážní halou mezi autobusy směrem ven. K tomu je přilepena jako vždy nesmělá Marta Vančurová, Hana Maciuchová nečekaně si řešící vztah s ženatým partnerem, Antonie Hegerlíková, která si nakonec podruhé vezme zemitého (jak jinak) J. Moučku, lehce (jak jinak) potrhlá Marie Rosůlková, mihne se Jana Šulcová, ale nudu všedního dne nic nikam nezvedne. Jedině kde se studený Balíkův styl spojil s námětem a hereckým výkonem v dobrý flim byli v této době Milenci v roce jedna, kde se krása, křehkost, smutek a odtažitost Marty Vančurvé přirozeně propojily s jejím filmovým osudem. Tady ovšem vítězí továrna (když vezme při společné opravě motorky na výletě Satoranský svou chlapsky umouněnou rukou neméně zaolejovanou ručku Idy Rapaičové, je to takové nefalšované dělnické vyznání lásky, kolem kterého krouží kamera nad širými lány obilí. Hrozný. (29.11.2010)

Velice poutavý a zajímavý příběh několika generací žen žijících na svobodárně. Každá má své tajemství, snaží se prosadit ve společnosti a jak to může dopadnout v prostředí samých žen. Zároveň režisér filmu poukazuje na to, jak tenká je nit spojující přátelství a lásku mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. (03.07.2018)

Jsem mírně zděšen. Proč? Protože se mi to líbilo a cítím, že něco ve mně není v pořádku. Tohle je totiž typický představitel normalizačních filmů.  Tedy filmů s dějem o ničem a to totálně o ničem. Jenže já právě v ten čas co jsem to viděl neměl náladu nad ničím přemýšlet, takže mi to perfektně sedlo. Už jen ta úvodní písnička zpěvačky Robové a do toho prostřihy na Prahu roku 1974, ulice, lidi.. vás pokud se necháte unese do slušného dobového feelingu..  Mojí Prahu mého dětství. Takhle ji znám, takhle si ji zhruba pamatuji. Točilo se v místech, která velmi dobře znám, kousek od mého bydliště. Jako prcek jsem neřešil politiku, netušil jsem co za sráče vede zemi a netušil, že ti hodní pohraničníci střežící můj klidný spánek na hranicích by mně klidně odpráskli ákáčkem za opušťák a Primky kdybych chtěl ilegálně opustit ten socialistický ráj. Zkrátka krom pár vzpomínek že nebylo v obchodech to či ono, mi jako dítěti tehdejší svět připadal normální. Díky tetě v USA jsem věděl, že existují i jiné světy, ale USA mi tehdy byly vzdálené podobně jako Měsíc... Zkrátka jsem si žil jako dítě Dr. Husáka docela dobře a čím dál více na mne z těchto filmů dýchá jakýsi podivný sentiment zašlých časů, časů bezpečí, časů kdy se dalo schovat u rodičů pod peřinu když jsem měl dojem, že v pokoji je bubák... A tak díky těmto dávným pocitům, které mi připomínají ty dobové obrazy ulic, aut, účesů, módy, hudby se t ve mně divně tříští s vědomím toho ostatního co vím dnes. Že právě to byl záměr těchto filmů, řešit problémy běžných lidí, vztahy, práci, hlavně ne žádnou politiku, nebo připomínat, že přivandrovalci Sověti tak nějak zapomněli v roce 68 odjet... Příběh sám je dost přiblblý, je to v podstatě několik krátkých epizodek žen žijících v ženském domově. Ninadel to ve své recenzi popsala naprosto přesně. Jenže já mám slabost pro mladou Rapaičovou, ještě větší pro mlaďounkou Hanu Maciuchovou a úplně nejvíc největší pro nádhernou Martu vančurovou. Takže tyhle 3 kočky + dobové prostředí i takovému dějovému nic u mně vydělalo na 3 tlumiče autobusu RTO. * * * (06.08.2021)