V každém pokoji žena

Výborný materiál na analýzu zoufalství znormalizované barrandovské nemohoucnosti. Neskutečně slabé, blbé, tendenční. Zdánlivě moderní současný příběh spíš připomíná vzdálenou vzpomínku na cosi levicového z doby dávno minulé. Nesourodá společnost nájemnic Ženských domovů definuje své a sousedské osudy výhradně podle úspěšnosti ve vztazích. Zlatý grál je zajištěný manžel. Děsné už jsou jenom ty profese, které ovlivňují povahy jednotlivých postav, autoopravářka Vlasta Bezděková (vyrovnává se s potřebovou nového vztahu po té, co její muž koketoval s emigrací a zároveň se snaží o dodělání matury, nevýrazná Ida Rapaičová), odborová funkcionářka Anežka Faltová (je více než ochotná se znovu provdat za muže, se kterým se už jednou rozvedla, vysloveně trapná stárnoucí Antonie Hegerliková), Zuzana Šmídová, úřednice Čedoku (si lže do kapsy, zatímco už tři roky se skrývá jako milenka ženáče, začínající Hana Maciuchová), prodavačka nábytku Soňa (naivní dívka z děcáku hledá místo na slunci, jako vždycky nemístně éterická Marta Vančurová)... Je to divácké peklíčko. Těmi seladony pro tyto grácie jsou takové partie jako Satoranský, Brabec, Moučka nebo Teplý. Takže proč si takový zážitek zkusit? Snad jen pro doplnění povědomí o přehledu tvorby roku 1974, aby člověk viděl ty marné výkony tehdejší plejády oblíbenců a ukonejšil se drobnými etudami komických starých v podání sousedského dua Evy Svobodové a Marie Rosůlkové. Celý ten nápad byl nad možnosti Balíkova neexistujícího talentu. (09.02.2021)

Jsem mírně zděšen. Proč? Protože se mi to líbilo a cítím, že něco ve mně není v pořádku. Tohle je totiž typický představitel normalizačních filmů.  Tedy filmů s dějem o ničem a to totálně o ničem. Jenže já právě v ten čas co jsem to viděl neměl náladu nad ničím přemýšlet, takže mi to perfektně sedlo. Už jen ta úvodní písnička zpěvačky Robové a do toho prostřihy na Prahu roku 1974, ulice, lidi.. vás pokud se necháte unese do slušného dobového feelingu..  Mojí Prahu mého dětství. Takhle ji znám, takhle si ji zhruba pamatuji. Točilo se v místech, která velmi dobře znám, kousek od mého bydliště. Jako prcek jsem neřešil politiku, netušil jsem co za sráče vede zemi a netušil, že ti hodní pohraničníci střežící můj klidný spánek na hranicích by mně klidně odpráskli ákáčkem za opušťák a Primky kdybych chtěl ilegálně opustit ten socialistický ráj. Zkrátka krom pár vzpomínek že nebylo v obchodech to či ono, mi jako dítěti tehdejší svět připadal normální. Díky tetě v USA jsem věděl, že existují i jiné světy, ale USA mi tehdy byly vzdálené podobně jako Měsíc... Zkrátka jsem si žil jako dítě Dr. Husáka docela dobře a čím dál více na mne z těchto filmů dýchá jakýsi podivný sentiment zašlých časů, časů bezpečí, časů kdy se dalo schovat u rodičů pod peřinu když jsem měl dojem, že v pokoji je bubák... A tak díky těmto dávným pocitům, které mi připomínají ty dobové obrazy ulic, aut, účesů, módy, hudby se t ve mně divně tříští s vědomím toho ostatního co vím dnes. Že právě to byl záměr těchto filmů, řešit problémy běžných lidí, vztahy, práci, hlavně ne žádnou politiku, nebo připomínat, že přivandrovalci Sověti tak nějak zapomněli v roce 68 odjet... Příběh sám je dost přiblblý, je to v podstatě několik krátkých epizodek žen žijících v ženském domově. Ninadel to ve své recenzi popsala naprosto přesně. Jenže já mám slabost pro mladou Rapaičovou, ještě větší pro mlaďounkou Hanu Maciuchovou a úplně nejvíc největší pro nádhernou Martu vančurovou. Takže tyhle 3 kočky + dobové prostředí i takovému dějovému nic u mně vydělalo na 3 tlumiče autobusu RTO. * * * (06.08.2021)

Velice poutavý a zajímavý příběh několika generací žen žijících na svobodárně. Každá má své tajemství, snaží se prosadit ve společnosti a jak to může dopadnout v prostředí samých žen. Zároveň režisér filmu poukazuje na to, jak tenká je nit spojující přátelství a lásku mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. (03.07.2018)

Tento snímek pěkně ilustruje kvalitativní propad české filmové tvorby za normalizace. Nepochybně talentovaný režisér Jaroslav Balík, který v předcházející dekádě natočil několik mimořádně zdařilých snímků (především Romeo a Julie na konci listopadu), se s tímto pokusem o charakteristiku ženské duše probořil hluboko do padesátých let, která jsou také ve filmu s patřičným sentimentem vzpomenuta (na příkladu pamětníků Hegerlíkové a Moučky), a vzkřísil řadu přežilých (a novou filmovou vlnou po právu zavržených) „uměleckých“ stereotypů. Strašlivě nevěrohodná charakterizace postav, které se zčásti napravují, zčásti propadají do hlubin svého „rozmazleného“ zla (buržoazní emigrant Cupák), se zde spojuje s křečovitou budovatelskou obrazotvorností, manifestující zdravé dělnické jádro každého správného Čecha. Opět: tak špatný a bezbarvý film, že nedokázal vyvolat ani kouzlo nechtěného. (15.04.2011)

...také poučno-budovateľsko-normalizačné.Poučíme sa,že sa ľudia napriek svojmu úspechu v zahraničí vracajú,lebo im "to niečo chýba" /budúci major Zeman/, budujeme ťažký priemysel a ritom sa vzdelávame -hlavna postava.... ozaj kto dal hlavnú úlohu slovenke Ide Rapaičovej ? Nikdy sa mi nepáčila ani ako žena,ani ako herečka.Jej herný prejav brrr v tomto snímku so slovenským prízvukom....ozaj asi v rámci nejakej česko-slovenskej výmeny tam musela byť alebo ozaj neviem kvôli čomu.X-českých herečiek by to zahralo lepšie a hlavne sympatickejšie (ibaže by to mal byť niekto so slovenskými korenmi a to by sa iste dalo tiež vybrať lepšie zo slovenskej databázy herečiek).Bolo to tak blbé až si to vybojovalo u mňa jednu hviezdu práve pre to všetko. (13.04.2015)