Záhada Silver Lake

Takto to dopadá, keď začínajúci režisér omylom uverí vo vlastnú genialitu. Preplácaná, zbytočne dlhá a nesúrodá onania (tie 3 scény venujúce sa masturbácii zjavne nebudú náhoda). Garfield výborný, baby dostatočne krásne, soundtrack vynikajúci a filmové aj hudobné odkazy potešili. Nemohli byť však tieto klady v uchopiteľnejšom a zmyslupnejšom filme? Southland Tales pre dnešnú generáciu 4/10 (30.09.2018)

Strašně zvláštní počin, jehož extrémně rozlišná hodnocení hovoří o všem. Je z něj znát, že David Robert Mitchell má nakoukáno hrozně moc filmů a chce jim vzdát poctu. Od začátku uvádí diváka v nejistotu ohledně děje a moc toho neodkrývá, místo toho se soustředí na mnoho odkazů, symbolů a nejspíš i citací z některých klasických hollywoodských filmů. Jeho silná stránka spočívá v režii, protože atmosféra určitého tajemna a konspirace funguje výborně a stejně tak uchvacující jsou kamera, hudební doprovod a některé scény, které jsou aranžovány a natočeny tak, že jsou silně ironické, zároveň ale mají svůj skrytý význam. Slabiny pak jsou v Mitchellovi jako scenáristovi, protože publiku nijak nepomáhá a vzhledem ke zbytečně roztažené stopáži se mu děj rozmělňuje, je v něm spousta nepodstatných odboček a mnohdy se v něm vlastně ani nic neděje a scény jsou o pocitech, atmosféře a jejich precizním zachycení. Andrew Garfield je v hlavní roli velmi dobrý, leč někdy je převálcován autorem a stává se nevýrazným, ostatní už mají spíše epizodní roličky, v nichž nemají šanci toho moc předvést. Under the Silver Lake je vskutku osobitý snímek, který má spousty chyb, je velmi těžko interpretovatelný a potřeboval by lepší a svižnější tempo, jednoznačné odstřelení si ale úplně nezaslouží, protože je ve výsledku dost sympatický svou jinakostí. 70 % (16.08.2019)

Zvláštně atmosférický neo-noir, který nápaditě připomíná Davida Lynche nebo Nicholase Refna. Hypnotický styl s několika hodně eRkovými „what the fuck“ momenty je chvílemi na hranici cringe, David Robert Mitchell má ovšem pozoruhodnou schopnost tuhle hranu se ctí ustát. Scénář chrlí jeden popkulturní odkaz za druhým a do jisté míry se v tom šifrování všech referencí na díla jiných autorů může divák dobře ztotožnit s ústřední postavou, která se také potýká se všemi možnými šiframi a skrytými významy. Film, který buď zahodíte nebo budete fascinováni. (27.10.2020)

Zdlouhavé bloudění po LA, potkávání lidí a zažívání bizarních věcí, které ale spolu ne a ne zajímavě zasouviset a něco někam posunout. Atmošku má film fajnou, noirovou, s odkazy na Hitchcocka i Lynche. Nemluvě o sexy holčinách, především hlavní femme fatale, která Garfieldovi zamotá hlavu. Scénáristicky je ale film nefunkční, rádoby intelektuální prolínačkou neo-noiru s popkulturními ornamenty a hlavně slabým rozulením, ve které divák marně věřil jako v záchranu. Fajn (popkulturní) soundtrack. [Cannes] (17.05.2018)

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi. (16.09.2019)