Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech

Roztomilé slovní hry někde (to je tam mnohokrát) a zajímavá hra s posunem významu slov někde jinde (studenti, co nešli do kina). Některé přílivy mě moc nebavily (agentura "Uneseme všechno"), jiné to vytáhly o dost výš a díky nim z toho mám radost (super byl ten poslední, hodně povedenej i ten s kapelou, co hledá jméno, pak se mi zdál fajn ten s holkou, co neodpovídala na otázky sociálního vědce). (06.05.2019)

Je to spíš experimentální film, historický. Jsou zde podstatnejsi veci nez zkoumani narod, narodni, co je umely, co pravy, cemu se da heste verit. Nekam to usti, do nejake ztraty a vyprazdnenosti,smesnosti. To mam pocit, ze se v tom filmu deje.Lidi na Narodni si s tema vyznamama pohravaji. Asi tvurci chteli neco o narodu a symbolech neco rict. V zaveru se cely narod sbira v noci na hrad na a kazdy vykrikuje neco jibeho. (17.11.2020)

Film v kontrapunktu spojuje dvě naprosto odlišné věci: dokumentární výpověď, která těží z autentičnosti, a ryze fikční, nápady prošpikované, vyfabulované scénky. Celý film je pak pouhým soubojem těchto přístupů, díky čemuž nedostane divák nic zadarmo a tak je neustále vtahován do diegeze filmu a zároveň od ní opět distancován. Vydržet to hodinu a půl je ale opravdu husarský kousek... (27.01.2009)

Totální ulítlá bláznivina, která mě - světe div se - místy i bavila. Kdo chce, může v tom hledat logiku, ale myslím, že tu žádná není. Jde jen o to nechat se unášet na vlně dadaistických bláznivých nápadů a čekat, jakou blbost tvůrci v dalším okamžiku vymyslí. Zaujme Jaroslav Dušek, netypický Luděk Sobota, nahá tanečnice Kristýna Lhotáková, Lukáš Pollert nebo debutující Jana Janěková mladší. Líbila se mi i hudba Petra Marka. (15.12.2017)

Film s naprosto nulovým scenárom a zmyslom. Je to film poviedkový, proti čomu nie som v tom prípade, pokiaľ by aspoň JEDNA z poviedok mala nejakú pointu, dávala zmysel. Aspoň maličký. Určitú zábavu môžeme vypozorovať z "reality" poviedok, kedy kamera sleduje hercov a tí na ulici naživo komunikujú s naprosto nechápajúcimi ľuďmi. Do tohoto súdka patrí napríklad úsek, keď divadelná herečka nazýva okoloidúcich vlnami v mori a tí sú z toho totálne na vetvy. Alebo úsek, keď sa z naprosto nepochopiteľného dôvodujedna herečka vyzlečie a začne behať úplne nahá po Národní tříde. V tom môžeme pociťovať určitú zvrhlú zábavu. Keď sa ale dostane na tie chaotickejšie scény, tak to sa už nedá vydržať. Jeden príklad za všetky: Dvojníci Charlieho Chaplina a Adolfa Hitlera pracujú v národnej únosovej organizácii a popri tom odmontovávajú z budov značky ulíc. Títo dvojníci unesú v kabriolete malé dievčatko. Po krátkej absurdnej konverzácií prídu k určitému obchodu. Tu zastavia, Charlie vrazí do slepca pred obchodom a po krátkom krepčení mu vymení jeho slepeckú palicu za svoju výchádzkovú palicu. Zaklopú na dvere a s heslom "Uneseme všechno!" sa dostávajú dovnútra. A čo ďalej? Nič, to je všetko. Celá poviedka. Finito. Čo to sakra malo znamenať, vysvetlí mi to niekto?!? (02.08.2004)