Romeo a Julie na konci listopadu

,,Já jsem ještě neobrostl mechen. Já jsem ještě živej!" Jaroslav Balík je dosti zvláštním režisérem nebo-li filmovým vypravěčem příběhů (lidově řečeno). Ve dvou filmových knížkách vydaných v 80. letech, které jsem měl nedávno vypůjčeny z knihovny, byly jeho filmy nesmírně vychvalovány pro důsledná zpracování námětů ze současnosti tehdejší socialistické společnosti. Bohužel zrovna onen aspekt, který si soudruzi na jeho dílkach tolik cenili, trochu sráží můj dojem z filmu. Po titulcích s melancholickou hudbou Karla Mareše a krásné dlouhé scéně v kavárně, kde se dva vdovci zcela náhodně seznámili a dávejí se do řeči, následuje až podprůměrný ponor do Pluhařovic rodiny s nevýraznými vedlejšími postavami a pak mnohokrát jakési dokumentární záběry mapující tehdejší mládež a rušný život ve městě. V jiném filmu by mi podobné záběry snad ani nevadily či bych je i možná ocenil, nicméně v onom melancholickém rozpoložení, do jakého mě dostaly scény s hlavními protagonisty, na mě působili až moc rušivě (včetně objevující se bigbeatové muziky). Škoda, neboť Romeo a Julie na konci listopadu by zcela určitě fungovali i jako ryze nadčasový příběh bez podobných reálií. Na začátku jsem měl pocit, že tak slibně rozjíždějící se příběh o vztahu dvou stárnoucích lidí v podání takových herců jako jsou Karel Höger a Dana Medřická, nemůže nic pokazit. Samotné dialogy z pera Jana Otčenáška napokon dávají všem jejím společným scénám osobitné kouzlo. Za lidský příběh ze života, podbarvený nádhernou Marešovou hudbou a s dojímavým závěrem bez pátosu, a za dva velké herce v hlavních rolích dávám rozhodně 4 hvězdičky. To krásné pohlazení po duši zde i přes výhrady nakonec dorazilo. 80% #Challenge Tour 2019: 52 let filmu za 52 týdnů (05.04.2019)

Pro zajímavost: Tento film vznikl ve stejném roce jako slavný seriál Taková normální rodinka. Nutno přiznat, že Marie má toho se zpívající maminkou Hanákovou z Rodinky společného mimo obličej opravdu pramálo. Stejně tak se soudružkou účetní z Ošklivé slečny, kde si s Hogerem střihli taky románek o pár let dřív. Paní Medřická byla opravdu velká herečka. (16.01.2024)

Romeo a Julie na konci listopadu je přesně ten typ filmu, který vybízí k povzdechnutí, že takové se už dnes netočí. A že takoví herci už dnes nejsou. Samozřejmě nadsazuji, nicméně film podává důkaz, že Karel Höger a Dana Medřická jsou za herecké legendy označováni plným právem. Zde mají navíc velkou oporu ve scénáři a vnímavý divák si užije každé jejich slovo. Herecké výkony ale nejsou jedinou kvalitou filmu - Romeo a Julie na konci listopadu je smutný, leč krásný a dojemný příběh a stejné přívlastky se dají vztáhnout na hudbu. Škoda poněkud schématičtějších vedlejších postav. (12.11.2007)

Silně melancholický, provedením veskrze průměrný TV film, který určitě ničím nepřekvapí - je o tom, že láska kvete v každém věku, neboli zkrátka a jednoduše člověk nechce být ani na stará kolena sám. ALE je to tak skvěle, procítěně a přitom s lehkostí zahrané, že nemůžu jít s hodnocením níž, a dopadá to tak u mě stejně jako pozdější Lístek do památníku. Zde legendy Medřická a Höger jedou takový koncert, že nelze než s úžasem čumět. (20.12.2022)

Jsou filmy, které se vám po zhlédnutí vypaří z paměti jako pára nad hrncem. A jsou filmy, které se vám usadí natrvalo hluboko do paměti a tam zaprášeny čekají, třeba i třicet let, až přijde čas, aby se vám opět připomněly v plné kráse. Ten okamžik nastal 13.7.2008, kdy díky ČT1 tento filmový skvost hluboko uložený v mé paměti opět zazářil v plném lesku. Vidět tak dokonalý herecký výkon dvou vynikajících velikánů české filmové tvorby, Dany Medřické a Karla Högera, po tolika letech byl pro mě opravdovým filmovým zážitkem. Tento příběh nám všem připomíná, že mít více roků neznamená vždy se smířit se stářím a odevzdaně čekat na smrt, ale že i v těchto letech lze něco od života chtít a něco mu (někomu) dát (darovat). (13.07.2008)