Romeo a Julie na konci listopadu

V objatí podmanivého klavírneho doprovodu a v jesennom vetre tancujúcim zožltnutým lístim sa odvíja krehký príbeh bytostí, ktoré už sami neverili, že ich dokáže stretnúť láska. Čaro rozvíjajúceho sa vzťahu naráža na chlad dávno vyhoretých členov rodiny ( okrem malého vnuka ). Je nádherné sledovať legendy českého herectva, ich nepatrnú mimiku, pohyby... Film pôsobí ako balzam na dušu, o to viac, keď prežívame svoju rýchlu dobu. Kiež by bolo viacej takých liečivých balzamov. Potrebujeme to. (15.07.2008)

,,Já jsem ještě neobrostl mechen. Já jsem ještě živej!" Jaroslav Balík je dosti zvláštním režisérem nebo-li filmovým vypravěčem příběhů (lidově řečeno). Ve dvou filmových knížkách vydaných v 80. letech, které jsem měl nedávno vypůjčeny z knihovny, byly jeho filmy nesmírně vychvalovány pro důsledná zpracování námětů ze současnosti tehdejší socialistické společnosti. Bohužel zrovna onen aspekt, který si soudruzi na jeho dílkach tolik cenili, trochu sráží můj dojem z filmu. Po titulcích s melancholickou hudbou Karla Mareše a krásné dlouhé scéně v kavárně, kde se dva vdovci zcela náhodně seznámili a dávejí se do řeči, následuje až podprůměrný ponor do Pluhařovic rodiny s nevýraznými vedlejšími postavami a pak mnohokrát jakési dokumentární záběry mapující tehdejší mládež a rušný život ve městě. V jiném filmu by mi podobné záběry snad ani nevadily či bych je i možná ocenil, nicméně v onom melancholickém rozpoložení, do jakého mě dostaly scény s hlavními protagonisty, na mě působili až moc rušivě (včetně objevující se bigbeatové muziky). Škoda, neboť Romeo a Julie na konci listopadu by zcela určitě fungovali i jako ryze nadčasový příběh bez podobných reálií. Na začátku jsem měl pocit, že tak slibně rozjíždějící se příběh o vztahu dvou stárnoucích lidí v podání takových herců jako jsou Karel Höger a Dana Medřická, nemůže nic pokazit. Samotné dialogy z pera Jana Otčenáška napokon dávají všem jejím společným scénám osobitné kouzlo. Za lidský příběh ze života, podbarvený nádhernou Marešovou hudbou a s dojímavým závěrem bez pátosu, a za dva velké herce v hlavních rolích dávám rozhodně 4 hvězdičky. To krásné pohlazení po duši zde i přes výhrady nakonec dorazilo. 80% #Challenge Tour 2019: 52 let filmu za 52 týdnů (05.04.2019)

Přechod mezi Pražským jarem a pozvolna nastupující normalizací poskytl společnosti spolu s množstvím do té doby buď nepřístupných, nebo málo známých dat vzácnou možnost jejího prvního prozření a dějinného srovnávání v široké škále témat od těch nejosobnějších až po ta nejdůvěrnější. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, konvenčně nepřípustné, oboustranně se stejnou vřelostí sdílené zakopnutí o vášnivý cit v raně prarodičovském věku je dokonalou indikací tehdejší situace. Amorálnost dětí z jedné strany je vyvažována mateřskou tragédií na straně druhé. Ale vůle a nepoddajnost nevzdávat svůj osamělý život i při velmi přibližné naději na přetrvání jeho plnohodnotného prožívání je silnější. Na rozdíl od těch opravdu mladých ze STARCŮ NA CHMELU to je na konečnou sice podstatně blíž, ale i ten již ne dlouhý úsek stále za takový pokus stojí. Zvlášť ve srovnání s alternativní sirobou opuštěného stáří. Ne náhodou za velkým dílem stojí velká jména. Pár Höger-Medřická, pár dvou výsostných představitelů intelektuálního, civilního, od vnějších efektů oproštěného filmového, televizního i divadelního herectví je doplněn předčasně zesnulým scénáristou-spisovatelem Janem Otčenáškem a jedním z našich předních režisérů Jaroslavem Balíkem. Zanedbatelná nejsou ani ostatní jména (Švormová, Hadrbolcová, Langmiler, Vrchota). A zanedbatelná se nezdá být ani nadčasovost tohoto díla nadčasového tématu. Udivuje - a bolestně překvapuje - , že již dávno nebylo přeneseno na DVD nosiče. (17.09.2007)

Karel Höger by svým hereckým projevem dal punc výjimečnosti i nějaké té budovatelské agitce  a budu se muset po nějaké takové podívat.   Strhává tu na sebe veškerou pozornost a i když je příběh Marie v závěru vlastně silnější než ten Karlův,  je to on, jehož sny hrají ty pověstné první housle.  Není na tom však nic soutěživého, nic šovinistického, jen je tu prostě za toho výraznějšího, chcete-li silnějšího,  v jejich jinak moc krásném rodícím se  vztahu. Za nejsilnější pak ale nepovažuju romantické techtle s náznakem mechtlí mezi oběma hlavními protagonisty, ale Karlovo upřímné zhodnocení svých nezdárných dětí, to bylo tvrdé a svým způsobem očistné.  Příjemný snímek o stárnutí s nadějí a budoucností. (24.01.2024)

Kupodivu to nebyla jen metafora - jejich rodiny sice spolu nesoupeřily, ale obě byly proti vztahu ovdovělého otce a opuštěné matky. Höger s Medřickou předvedli herecký koncert a do zaprášených a zakouřených reálií počátku normalizačních let vnesli prvorepublikovou noblesu ("Jsou dneska ještě pasáčci? Tak ne... tak mládež... nebo ještě lépe - družstevní mládež..."). A navzdory smutnému bilancování nesplněných snů úžasně vitální film o stáří: "Já jsem ještě neobrostl mechem. Jsem ještě živý!" // 85% (13.05.2023)