Vertigo

Tento ne tak často připomínaný film je asi nejen podle mého názoru vůbec nejzralejším Hitchcockovým dílem a v každém případě ve všech srovnatelných ohledech převyšuje mnohem známější hororové příběhy PTÁKŮ a PSYCHA. Věrohodnost tohoto příběhu tkví v použité dvojí vrstvě námětu i scénáře: mysteriózní příběh španělské krásky předminulého století je skvěle propojen s kriminální zápletkou a dokonale zrelativizován ve svých až duchařsky působících detailech. Skutečnost, že se má jednat o soudobou Ameriku druhé poloviny padesátých let, tuto autenticitu jen dále umocňuje. ZÁVRAŤ místy přesahuje hranice žánru a scéna s osudovou kyticí, která se objevuje penzionovanému detektivovi ve snu po dovršené domnělé sebevraždě, jež ho také vtahuje do smrtící spirály osudové nenaplněné lásky minulosti, nese až felliniovskou pečeť a připomíná Felliniho klasické dílo GIULIETTA A DUCHOVÉ. Tajemno zůstává přitom v tomto díle tajemnem a použitý hollywoodský styl "továrny na sny" v tomto případě nejen neruší, ale naopak rozvíjí a dynamizuje beztak napětím dýšící dílo; indikací této myšlenky jsou mimořádné výkony obou protagonistů - Stuarta i Novakové. Restaurační práce, podniknuté na jeho znovuoživení, nebyly marné. Vyrvaly totiž pověstnému zubu času skutečnou perlu světového hraného filmu. (05.11.2009)

(1001) Nikdy bych neřekla, že zrovna Hitchcockovy filmy mě budou inspirovat k psaní básní, ale už je tomu tak: "vběhnout do prázdného kostela/zahlédnout tam lem jejích šatů//ta možnost tady je". Jinak je Vertigo hrdým členem jednoho filmového klubu, který jsem založila. Jmenuje se "Klub filmů o (starých) mužích, kteří jsou pro mě nesmyslně a dětinsky posedlí neživotnými a neskutečnými ženami" a jeho dalšími členy jsou třeba Lesní jahody nebo Velká nádhera. Z posměšného tónu názvu klubu vyplývá, že tento typ filmů nemám příliš v oblibě, ale u Vertiga tomu tak úplně není, protože v jeho případě se mi velmi líbí, jak to všechno vypadá. Práce s kamerou a střihem se mi totiž zdá tak zajímavá, že u toho zapomínám na to, že nemám příliš pochopení pro téma. Jsem pod vlivem dojmu, že Stewartova topornost a herecká bezradnost (Je vážně pravda, že je považován za jednoho z nejlepších amerických herců v historii? Cary Grant říká, že prošlapal cestu Marlondu Brandovi a jeho stylu mluvy. Nemůžu tomu vůbec uvěřit.) dodává filmu nádech takového zoufalství a tápání v údělu, jaké tam Hitchcock snad ani neměl v úmyslu vkládat. (25.04.2015)

Tenhle skvostný kousek s nablýskaným obalem Alfreda Hitchcocka jsem odkládal velmi dlouho a po závěrečných titulkách jsem zjistil, o jakou krásu jsem se tak dlouho okrádal. Scénáristicky originální a překvapující, herecky vyvážené, romanticky provoněné dílo až do krimi/thrillerového ponořeného koutu. Film, který je postupem času pro nás stále významnější. (25.02.2012)

Umenie filmu v svojej dokonalej podobe. Fascinujúca hra s divákom o závrati časom a manipulácii na viacerých úrovniach, množstvo vzrušujúcich interpretácii deja, jeho vyústenia ako aj skrytých symbolov a nesmrteľné scény ("ona" v "jeho" objatí na skalnatom výbežku pobrežia oceánu v pozadí obmývaného silnými vlnami je čistý filmový orgiazmus) ako i kultové hlášky ("Only one is a wanderer; two together are always going somewhere"). (15.03.2005)

Ústřední zápletka je sice zajímavá, ale v celkovém balení také dost přitažená za vlasy. Nemám příliš pochopení pro obsese podobného druhu, takže hrdina mi nebyl sympatický (tak silně někomu vnucovat svou představu a vlastně osobnost někoho - hm - jiného), nadto prostě nevěřím, že by to nepoznal. Výborné řemeslo to v tomto případě nedožene. (09.08.2015)