Rodinné šťastie

"Možno som úplne šťastný, len o tom väčšinou nemám tušenia...". Niekedy naozaj netreba chodiť za dobrým filmom príliš ďaleko... Maďarský herec a režisér Szabolcs Hajdu sa rozhodol, že natočí film, napíše k nemu scenár a ešte do neho obsadí celú svoju rodinu (manželku a deti). Keď sa v jednom byte stretnú dve rodiny, vzniká množstvo dialógov, ktoré otvárajú otázky. Konverzácia dokáže veľmi ľahko skĺznuť do hádok, obviňovania, pretvárky a vzájomného odsudzovania života tých druhých. Aj keď je v príbehu na prvý pohľad najväčší dôraz kladený na dospelých, práve tie malé bytosti v úzadí sú v tomto prípade skutočnými trpiteľmi, ktorí túžia po porozumení. Režisér občas náznakovo, občas až možno zbytočne priamo poukazuje na to, že deti sú iba odrazom rodičov a prostredia, v ktorom žijú. Ak vyvádzajú a kričia, väčšinou za tým netreba hľadať hyperaktivitu, ani s nimi hneď utekať k psychológovi. Kričia, pretože im chýba pozornosť a láska. A kým ju nedostanú, tak kričať ani neprestanú. Tento film je o dokonale všedných situáciách a v tom tkvie jeho sila. Nepozerá sa naň príjemne, snáď aj preto, že je verným zrkadlom dnešnej doby. Tej, v ktorej mnohých práca, vlastné problémy a vlastný egocentrizmus pohlcujú natoľko, že to podstatné nevidia a potreby vlastných detí odsúvajú do úzadia. Predstavte si hrniec plný napätia, ktorý hodinu a pol buble a vy netušíte, či sa nájde niekto rozumný, kto ten plameň stíši. A ak sa tak nestane, tak v jednom okamihu proste vykypí... (06.11.2019)

Rodinné štěstí tak trochu nešťastně klopýtá mezi vzájemně si protiřečícími tendencemi. Je tu jasně vidět snaha o působení na diváka vysoce realistickým dojmem, čehož je dosahováno například skrze neustále se pohybující kameru, civilní herecké výkony, či skrze zachycení celé symfonie zvuků a hluků, slyšitelných v normální, běžné domácnosti. To ale shazují dialogy rodinných příslušníků, které doslova šustí papírem. Na člověka tyto dialogy působí jako sada předem připravených výroků o zkaženém životě, které by pravděpodobně nikdo (takto polopatě) v běžné řeči neužíval. A když už jsme u té promyšlenosti – je velký rozdíl v zachycení krize (v tomto případě středního věku) tvůrcem, který má jasnou vizi (tím pádem může svým způsobem pomoci najít hledajícímu divákovi východiska) a mezi tvůrcem, který jde ve vyprávění od desíti k pěti, jen protože sám neví, co přesně chce říct. (17.10.2016)

"Máš kořeny bolesti, tati? Nemám. Máš manganové srdce, tati? Nemám Bruno..". Na návštěvě u Hajduvých. Režisér a hostitel v jedné osobě nás nechává nahlédnout do svého soukromí. Procházíme se po jeho velkém přeplněném bytě, kde lze mezi všemožnými věcmi nalézt i hromadu emocí, odcizení, pokrytectví, faleš, nekompromisní pravdu, ale i životní pokoru, pochopení a snad...i kousek té lásky by se někde v rohu našlo. Po stránce režijní dost odvážný počin, nicméně vše zde funguje skvostně. Kamera, rozložení dne, vášní a nakonec i samotný závěr. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (12.10.2016)

Tak jsem si po filmech Paola Genoveseho dal i jednu maďarskou "bytovku" a nebyl jsem zklamán. Naprosto všední téma v naprosto všedním prostředí, a přesto jsem si nudou neohlodal nehty. Maďarští tvůrci na rozdíl od naší tvorby nevymýšleli dialogy hraničící s demencí, tady se postavy mezi sebou bavily naprosto civilně, což mě v kombinaci s celkovou neutěšenou atmosférou fakt bavilo. Fanouškům akčního žánru rozhodně nedoporučuji!! (18.07.2021)

"Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to. (11.07.2016)