Rozdvojená duša

Dovolím si tvrdiť, že ide o najlepšiu hitchcockovku zo štyridsiatych rokov. Rozjazd je síce pomalší a prílišná romantika tomu vôbec nepridáva, práve naopak, ale od istého času začne mať zápletka poriadne gule. Už už som si myslel, že na trilerove prvky ani nedôjde, keď sa tu z čista-jasna objavil muž idúci z kúpeľne s detailným pohľadom na britvu v jeho rukách. Brilantné, rovnako ako snová scéna, ktorú považujem za jednu z najlepších, aké som v umení zvanom film videl. Samozrejme, nájde sa aj tu pár nepodarkov, napríklad spracovanie scény pri lyžovaní, na pozadí ktorej beží poskakujúca projekcia...pôsobí to ako číra amatérčina. Tiež nemôžem pobrať vyvrcholenie zápletky - motív vraždy je veľmi nevieryhodný. Škoda takýchto (ne)detailov, ale inak spokojnosť. (04.11.2018)

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

Inu, bavil jsem se v podstatě skvěle. Jenže trochu jinak, než Hitchcock původně zamýšlel. Je to podobné, jako když notorický béčkař natočí nezvládnutou žánrovku, která vás rozesměje spolehlivěji než oscarová komedie. Přitom má Hitchcock štěstí, že své filmy rád odlehčoval humorem a s odstupem let se stírá hranice mezi tím, co kdysi myslel vážně a co mělo být k smíchu. Hitchcockova představa o psychoanalýze byla těžce naivní a mimo jakoukoli realitu už v době vzniku, dnes působí skutečně směšně. Milostný vztah mezi svými hrdiny buduje Hitchcock pomocí těch nejpokleslejších způsobů červené knihovny. Z hereckého projevu Gregory Pecka by člověk nepoznal, že před ním stojí jedna z legend filmového plátna. Ingrid Bergman sice charisma vyzařuje na všechny strany, jenže hraje ultimátní husu, jakých si asi moc za svou kariéru už nezopakovala. Místo napětí mi mistr tentokrát naservíroval něco, co se nechtěně blíží parodii sebe sama. Celkový dojem: 65 %. (26.01.2013)

Přepsáno v červenci 2018. Rozdvojená duše je psychologické drama s prokreslenou schizofrenní atmosférou. Romantická linie na Hitchcockův způsob bývá ve jménu hollywoodského úspěchu naivnější, než by musela a měla by být. Rozdvojená duše není výjimkou. Na Freudovu psychoanalýzu se pohlíží zvědavým dětským pohledem, účelové zjednodušení je srozumitelnější pro širší diváckou obec, potřebná je zejména v Americe. Finanční úspěch je na prvním místě vytyčených cílů. Vychutnat si lze ironickou zlomyslnost, charakteristický poznávací znak Hitchcocka. Potěší herecká stránka i analytická snová sekvence. Nejsličnější tváří je ovšem atmosféra. Tísnivě rozervaná, záměrně matoucí a existencionálně vyhraněná. Hlavní postavou psychologické psychoanalýzy je Dr. Constance Petersen (příjemná Ingrid Bergman), uznávaná psychoanalytička vermontského sanatoria Green Manors. Pragmatický povrch odmítá intuici, vědecké uchopení nepůsobí intimní krvavé šrámy. Zlomyslnost osudu ji náhle podlomí kolena a maskulinní pohled na ženské pohlaví nemilosrdně provokuje a hanobí. Žena se chce povznést nad význam mužské ozdoby, u Hitchcocka nedostává na výběr možnosti. Hlavní mužskou postavou je Dr. Anthony Edwardes alias John Ballantyne alias John Brown (sympatický Gregory Peck, jako malý Joel Davis), nový ředitel psychiatrického ústavu. Nakonec jediným cílem se stává vlastní minulost, vlastní podstata a celkové pochopení. Vnadná žena v náruči je bonusem navíc, udává rytmus kroků a povzbuzuje v úsilí. Důležitou postavou je Dr. Alexander Brulov (velmi dobrý Michael Chekhov), vitální starý psychiatr a bývalý učitel Constance. Stává se ostrůvkem pomoci, potenciální nebezpečí schizofrenie je tlumeno bromidem. Výraznější postavou je Dr. Murchison (zajímavý Leo G. Carroll), ředitel Green Manors a uznávaný psychiatr na nuceném odchodu do penze. Z dalších rolí: Constanciin kolega a neúnavný nápadník Dr. Fleurot (John Emery), ochotný a zmatený detektiv newyorského hotelu Empire State (Bill Goodwin), nevyzpytatelná pacientka sanatoria Mary Carmichael (zajímavá Rhonda Fleming), spolehlivý zřízenec ústavu Harry (Donald Curtis), nebezpečný pacient s komplexem viny Garmes (Norman Lloyd), neurvalý svůdce z Pittsburghu (Wallace Ford), vyšetřující detektivové poručík Cooley (Art Baker) a seržant Gillespie (Regis Toomey), či další psychiatři z Green Manors Dr. Graff (Steven Geray) a Dr. Hanish (Paul Harvey). Rozdvojená duše má jedinečnou atmosféru odvrácené strany lidské duše a zlomyslně hravý průběh děje. Amnézie, komplex viny, romance, prestiž. Příjemné, nikoli výjimečné. (07.09.2009)

Při vší úctě k Mistrovi, není to tak dobré, jak jsem čekala. Snové a "schizofrenní" sekvence jsou jako obvykle kvalitní, základní kostra příběhu se zamilovanou psychoanalytičkou je ovšem chatrná a chvílemi i nudná. Váhala bych mezi třemi a čtyřmi hvězdami, za obsazení a velké finále dám ale za 4. Zajímalo by mě, jak to Hitch se vztahem k tomuhle filmu opravdu měl, jestli byl opravdu nespokojený a proč přesně. (10.11.2012)