Dalida

Život Dalidy si přímo říkal o filmové zpracování a toto se vcelku i povedlo, nejen tím, že hlavní představitelka se jí podobala téměř dokonale (stejně jako podle fotografií v závěrečných titulcích se to povedlo i u dalších osobností). Jediné, co mi vadilo, bylo neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé, až jsem měl občas problém se v tom zorientovat. Tohle je bohužel jakýsi podivný filmový módní trend u životopisných snímků v posledních letech, který snad zase, doufám, brzy pomine... (16.02.2021)

Na rozdiel od väčšiny užívateľov si na Dalidu veľmi dobre spomínam. Nie preto, že mám lepšiu pamäť, ale jednoducho preto, že som v šesťdesiatych rokoch intenzívne žil populárnou hudbou a Dalida v frankofónnej oblasti dlhšiu dobu žiarila. Filmový príbeh jej života som príliš nevnímal, ale potešilo ma množstvo piesní, medzi nimi i takých, o ktorých som nevedel, že ich spievala. (17.06.2021)

O francúzskej speváčke Dalide som doteraz nikdy nepočul a ani vo filme mi žiadny hit okrem jedného nič nepripomenul. Film to bol natočený celkom záživne, pesničiek nebolo priveľa, ale v pamäti mi nezostane asi ani chvíľu. –––– Viete, čo je najťažšie, keď ste medzi životom a smrťou? Vybrať si život. Smrť je nežná. (10.06.2019)

Velice pěkně udělaný životopis, který rozhodně nenudil, nijak se nezdržoval s dlouhými psychologickými pasážemi, byl natočen ve svižném tempu a ty dvě hodiny se člověk neodtrhl od televizní obrazovky. Především vše bylo doprovázeno Dalidinými písněmi, zpravidla uvedenými celé. Postál jsem kdysi dávno u Dalidina hrobu na Montmartru, její písně jsem miloval, tím víc mě její nešťastný osud zajímal. (19.01.2021)

Po Edith Piaf, Sergi Gainsbourgovi a Claudu Françoisovi se konečně dostalo i na Iolandu Gigliotti, (u nás málo) známou Dalidu. Dlouho jsem se těšil na film, který by důstojně připomněl osobnost zpěvačky, která se v šedesátých letech stala na nějakou dobou nejoblíbenější zpěvačkou Francie a některé její písně třeba v jejím rodném Egyptě a jiných arabských zemích doslova zlidověly (na jméno si ne každý vzpomene, ale každý se chytne na melodii "Helwa ya baladi"). Přestože jsem věděl, že natáčení se neobejde bez "cenzury" jejího bratra, který se dodnes stará o Dalidinu pozůstalost, očekával jsem silný, invenčně pojatý film, který by zpěvačku ukázal trochu jinak, než jak je zapsaná v kolektivní paměti dnešních Francouzů - ta je přirozeně selektivní a většinou si pamatuje jen její průkopnické discohity a tragický a osamělý konec, k čemuž se někdy přidá image "gay ikony". V tomhle ohledu film mýtus nijak nezbořil. Výběr písní, uznávám, byl velmi dobrý, hudební složka perfektně doprovází vybrané momenty kariéry a života, stejně výborná je i kamera, výprava (v tomhle směru byla autenticita skoro dokonalá) a herecké výkony. Nápad začít vyprávění hned dramatickým rokem 1967 a rekonstruovat chronologii v podobě flashbacků a vzpomínek blízkých není a priori špatný. Bohužel pro člověka, který o zpěvačce nikdy neslyšel, je film až příliš rychlý, napěchovaný a zkratkovitý. Taky chápu, že je film dělaný pro široké publikum, takže se režisérka/scénáristka zaměřila hlavně na melodrama, ale výsledkem je, že jedenapůlhodinový koncentrát milostných tragédií a hudebních videoklipů o její osobnosti neřekl nic víc, než může člověk vidět v půhodinovém dokumentu v televizním stármagazínu. O jejích hereckých počátcích nezaznělo nic, léta psychoanalýzy byla zmíněna jen letmo, jakékoli politické názory byly opomenuty úplně. Sveva Alviti byla v pěveckých scénách přesvědčivá (a díky nim byly ve filmu i momenty nějaké hloubky), mimo tyto scény ale naprosto postrádala temperament skutečné Dalidy a její špatná francouzština trhala uši (Dalida měla ve skutečnosti charakteristický italský přízvuk, ale její francouzština byla plynulá a korektní, na rozdíl od filmu). Daleko víc tak zaujal výkon Riccarda Scarmacia v roli jejího bratra a manažera. Krátce řečeno: vycizelovaná, třpytivá show plná dramatických zvratů, kde září vyretušovaná Dalida, ale ztrácí se Iolanda Gigliotti. (20.02.2017)